Záhada nového Snapea (Snarry)

1. kapitola

„Pane doktore? Pan Jefferson byl dnes poslední."

„Děkuji Liz. Můžete už jít domů."

„A co vy pane?"

„Ještě si přepíšu dnešní sezení."

„Dobře. Uvidíme se v pondělí. Nashle!"

„Nashledanou Elizabeth!"

Liz zavřela dveře a za chvíli byla slyšet ozvěna jejích kroků, když mířila ven z budovy. Harry se konečně uvolnil a pořádně se protáhl. Celodenní sezení se na něm podepisovalo a jeho záda, jakožto záda bývalého famfrpálového chytače, velmi trpěla.

Těmhle myšlenkám se však vyhýbal velkým obloukem. On sám se rozhodl žít mezi mudly a zapomenout na celý kouzelnický svět, i když to nebylo zdaleka tak jednoduché, jak by si býval přál.

Natáhl se pro diktafon a přetočil pásku na začátek jeho posledního sezení. Ruce volně položil na klávesnici počítače a začal rytmicky přepisovat slova, jež se k němu z pásky linula.

„Pane Jeffersone, jak se dnes máte? Co váš pohovor, jak jste dopadl?"

„Lépe než jsem čekal, pane doktore. Přijali mě na zkoušku."

„To je výborné! Gratuluji!"

„Děkuji. Ale..."

„Copak?"

„Je tam spousta oken a... já nevím, jestli to dokážu."

„Pane Jeffersone, jak se vám spí, po těch lécích, které jsem vám minule předepsal?"

„Je to trochu lepší, ale pořád mě k ránu budí noční můry. Pořád to vidím, jak padá..."

„Pane Jeffersone, Danieli, budu s vámi mluvit jako obyčejný člověk a ne jako lékař. Podle všeho, co jste mi vyprávěl, jste s vaší ženou měli opravdu krásné manželství. Vaše žena, Marie, by jistě nechtěla, abyste se z její smrti vinil. Naopak by si přála, aby jste šel dál. Za ten rok, jsme spolu hodně pokročili, ale musíte jít ještě dál. Věřím, že to dokážete a příští rok, až přijdete na hřbitov, řeknete Marii :‚Podívej, jdu dál. Mám novou práci a zase žiju!'. Nebudu vám tvrdit, že se té vzpomínky někdy zbavíte, protože to nejde. Ale je třeba nenechat se jí ovlivňovat. Zkusíte to?"

Harry přestal psát. Přišlo mu směšné, že se snaží pomoct druhým, když sám sobě nepomohl.

Daniel Jefferson viděl pád své těhotné ženy z okna a ani tři roky po její smrti se s tím nedokázal vyrovnat, přesto se posunul mnohem dál, než Harry zpočátku očekával.

Když k němu Daniel poprvé přišel, byl to jen uzlíček nervů, naprosto neschopný normálního života. Hroutil se při pohledu na ženy a děti, nedokázal normálně komunikovat a ze strachu z nočních můr téměř nespal.

Harry, stejně jako u jiných pacientů, i u něj se do léčby opřel naplno a po svém. Začal Daniela navštěvovat u něj doma a postupně spolu vycházeli ven, na procházku, do obchodů a v neposlední řadě na hřbitov, kde byla pohřbena Marie Jeffersonová.

Dnes se již dokázal pohybovat bez problémů a na první pohled by nikdo nepoznal, že se léčí u psychiatra. Stále však zůstával strach z velkých oken ve vyšších patrech a děsivé noční můry. Harry ale věřil, že to spolu překonají.

Daniel Jefferson bude moci žít tak, jako dříve, narozdíl od Harryho.

Harry se s následky války i přes veškerou svou snahu nesmířil ani po deseti letech. Právě proto na malém předměstí na kraji Manchesteru visela u jednoho vchodu velká tabule:

PSYCHOLOGIE/PSYCHIATRIE

HARRY BLACK

Utekl před svým strachem do mudlovského světa a žil bez jakýchkoliv informací o kouzelnících a jejich problémech.