Záhada nového Snapea (Snarry)

67. kapitola

Dvě hodiny. Přesně tak dlouho byl u Harryho a bylo to… neobvyklé. Měl dojem, že během dvou hodin v přítomnosti nebelvírského hrdiny, bylo popřeno vše, k čemu byl vychován. Čím více let od války uplynulo, tím více se mu zdálo, že se v mnohém mýlil.

Dávno zjistil, že se musí naučit žít s tím, že mudlovští kouzelníci mají stejná práva a podmínky jako on z čistokrevného rodu. Ovšem během plánu na záchranu Severuse toho zjistil mnohem více.

Grangerová ho dostala svou inteligencí a logickým uvažováním. Něco takového si u mudlorozené neuměl představit a přesto to bylo tak. Ač, vzhledem k jeho původu, se to mohlo zdát jako bláznovství, ve skrytu duše ji začal obdivovat. Už se nedivil, že byla mozkem jejich trojlístku. Weasley, ten, který měl asi tolik nadání jako troll k hudbě, se stal vedoucím bystrozorem a když došlo na akci, předvedl pozoruhodný výkon. Byl srdcem jejich party, ten, bez koho by to prostě nefungovalo. Neměl Potterovu odvahu ani chytrost Grangerové, zato oplýval prostotou a upřímností, kterou si získával své okolí. Ale Potter byl tím, kdo je spojoval jako lepidlo. Po dvou hodinách si tímto byl zcela jist. Měl vlastnosti obou svých přátel a k tomu ještě schopnost vidět i v tom největším zmetkovi něco dobrého. Proto viděl přednosti svých přátel a jejich špatné stránky přehlížel.

A Draco pocítil tu vlastnost, kterou mají všichni lidé, ale nesluší se, aby Malfoy na něco takového byť jen pomyslel. Závist. Ano, Draco Malfoy záviděl Zlatému Triu. Nikoliv však slávu, kterou svými činy získali, ale jejich pouto. Jeden pro druhého by bývali zemřeli a i kdyby se k nim celý svět otočil zády, oni by zůstávali spojeni.

Tolik let po válce konečně pochopil to, co tenkrát neviděl. Harry Potter nepotřeboval a ani nechtěl slávu či pozornost. Pro něj bylo důležitější nebýt sám. Zájmy ostatních vždy stavěl před ty své a Draco pochopil, proč ho jeho kmotr tak miluje a chce mu pomoci.

Během celého jejich rozhovoru ani jediným slovem nenarazil na jeho chyby v minulosti a dokonce nezmínil ani jejich vzájemnou nenávist. Jistě, pár vzpomínek vytáhl, jinak by to snad ani nebyl Potter. Ovšem jednalo se o nevinné společné zážitky, nad kterými se nyní jako dospělí mohli jen pousmát.

Bylo nemístné, když přemýšlel, zda teď, tolik let po válce, by Potter jeho nabídku přátelství přijal? Kdyby žil jeho otec, jistě by to za nemístné považoval. Malfoyové nabízí přátelství pouze jednou. Ale Lucius Malfoy byl po smrti a Draco si musel všímat světa kolem sebe takového, jakým opravdu byl. A v tomhle reálném světě, kde mudlorození nejsou podřadnými krysami, byl rozhodnut znovu Potterovi přátelství nabídnout.

Byli totiž pouze dva lidé, které si troufal nazývat přáteli a to jeho kmotr a Pansy. Ale ani jeden mu nedokázali dát ten pocit vřelého přijetí, jaký mu dal Potter a to jeho přítelem nebyl.

Až teprve teď, když stanul přede dveřmi Severusova bytu si uvědomil, že si čas strávený s Harrym vlastně užil. Na dvě hodiny si odpočinul od okolního světa a stal se někým naprosto jiným.

Když zvonil, snažil se upevnit svou nitrobranu, aby Severus nezjistil, že jeho sledovací akce je dávno prozrazena. Nějakým způsobem totiž věřil Potterovi, že ví co a proč dělá.