Záhada nového Snapea (Snarry)

4. kapitola

Harry se zavalil prací a odmítal přemýšlet nad Ronovými slovy. Už dávno neměl s kouzelnickým světem nic společného a nehodlal to měnit.

Ale… Jednalo se o Severuse Snapea. Toho Snapea, který Harrymu tolikrát zachránil život, toho který i přes jejich rozdílnost byl ochoten mladému nebelvírovi naslouchat.

Nechtěl se znovu zaplést do věcí kouzelníků, ale na druhou stranu nemohl přece nechat někoho, aby tak chabě napodoboval muže, jehož smrt ho nepřestávala pronásledovat.

Tím, že se rozhodně nejedná o pravého profesora lektvarů si byl naprosto jist. Samozřejmě, že se mohl změnit, ale ne tak moc.

Ve středu už ani velké množství práce nepomáhalo a Harryho myšlenky přetrvávaly ve světě čar a kouzel. 

Jakmile zavřel ordinaci, vydal se do banky. Měl v ní pronajatou schránku do které si uložil neviditelný plášť, hůlku a pár drobností, kterých si vážil.

Byl to pro něj trochu šok, když své věci po tolika letech znovu viděl. Ovšem když vzal ono tenké dřívko opět do své ruky, pocítil známý nával magie, který proudil jeho tělem.

Vyprázdnil schránku a vydal se domů. 

Pomalu se smiřoval s tím, že se bude muset zaplést do problémů, které se ho už dávno netýkaly.

Kdyby se nejednalo o muže, kterého z celého srdce miloval, nikdy by se k tomuto kroku nerozhodl.

Ráno se začal připravovat na svůj odchod, předpokládal, že pouze dočasný.

Zvedl telefon a vytočil číslo, které už dlouho nepoužil. Na chvíli se obával, že volaný hovor nepřijme, proto se mu ulevilo, když se ozval rozespalý hlas.

„Haló?“

„Ahoj Leo, tady Harry.“

„Harry? Děje se něco? Nevoláš mi jen aby ses optal jak se mám, že ne?“

Harry se od srdce zasmál. Ano, Leo ho znal až moc dobře.

„Ne, to opravdu ne. I když mě to upřímně zajímá.“

„Znáš mě kamaráde, žiju. Chvíli ordinuju a pak si zas dám oddech. Pořád stejně. Co ty?“

„Nó, dostal jsem se do nepříjemné situace. Musím odcestovat, ale mám ještě nedořešené případy, tak sháním záskok.“

Na druhém konci nastalo ticho. 

„Hele nemám problém zaskočit, ale neříkej mi, že jen tak potřebuješ odcestovat. Co v tom je?“

Harry přemýšlel, jak se z toho vykroutit a pak si vzpomněl na Dursleyovy. Leovi vždy tvrdil, že to jsou jeho jediní příbuzní a on jim je vděčný, že se ho ujmuli.

„Pamatuješ na strýčka a tetu o kterých jsem ti vyprávěl?“

„No jasně! Říkal jsi, že bez nich bys trčel v děcáku.“

„Teta umírá a přeje si, abych za ní přijel.“

„To je mi líto Harry! Hele, kdy odjíždíš?“

„Ještě nevím přesně. Musím se domluvit se strýcem, přestěhovali se, tak mě bude muset někde počkat.“

„Jasně. Podívej, zavolej mi jakmile budeš vědět, kdy odjíždíš a já tam tak do šesti hodin budu, jo?“

„Díky moc, Leo. Dám ti teda ještě vědět.“

„Nemáš zač, kámo.“

Harry zavěsil a promnul si čelo. Nemohl uvěřit tomu, že se opravdu rozhodl odejít.

V práci stejnou historku řekl i své asistentce Liz a dal vědět i svým pacientům. Nyní nezbývalo nic jiného, než zjistit, co přesně od něj Ron čeká.

Vydal se do parku ve stejný čas jako před několika dny a čekal, kdy na zrzavého kamaráda narazí.

Posadil se na lavičku a málem dostal infarkt, když se vedle něj ozvalo hlasité prasknutí.

„Rone!“

„Promiň, nevěděl jsem, že tady jsi.“

„Řekni mi, co přesně ode mě chceš?“

„Chci, aby ses dostal k Snapeovi a zjistil co nehraje. Jestli se za něj někdo vydává nebo ho ovládá, musíme to zastavit.“

„Jak si to představuješ? Že se po letech objeví Harry Potter a vše půjde jako po másle?“

„Ne, předpokládal jsem, že nebudeš chtít, aby o tobě někdo věděl.“

„Tos předpokládal zcela správně!“

„Budeš mít k dispozici jeden z bytů, který používají na tajných akcích bystrozoři a taky dostatek Mnoholičného lektvaru.“

Harry se zamyslel. To mu dávalo možnost vykonat co je potřeba a vrátit se zpět do mudlovského světa.

„Dobře. Budu tady v pátek touhle dobou.“

Ron se široce usmál.

„Díky, Harry.“