Záhada nového Snapea (Snarry)

42. kapitola

Harry měl pocit, že se mu co nevidět rozskočí hlava. Během poslední hodiny získal neúnosné množství informací a stále se je snažil vstřebat. A nedokázal se rozhodnout, která je vlastně děsivější. Zda to, že jeho nejlepší mudlovský kamarád není tak docela mudla nebo fakt, že muž, který mu svým vzhledem tolik připomínal Severuse je jeho budoucím pacientem nebo snad to, že Leo moc dobře věděl o jeho výletu mezi kouzelníky.

„Proč jsi mi nic neřekl? Víš, že bych se k tobě přece nechoval nijak jinak!“

„Jsi si tím tak jistý, Harry? Opravdu bys neměl třeba strach, že tě jen špehuju?“

Harry sklopil zrak na své ruce. Ano, něco podobného by si nejspíše myslel a nechtěl by s Leonardem mít nic společného, tím si byl jist.

„Asi máš pravdu. K čemu pak ale ty tvoje sezení? Musel jsi přece vědět, že ti nic neřeknu!“

Blonďák se zatvářil naprosto nešťastně a bylo poznat, že svého jednání opravdu lituje.

„To byla chyba. Jedna z mnoha. Tak moc jsem doufal, že ti pomůžu a zvykl si na život mimo kouzelnický svět, že jsem si vlastně ani neuvědomoval, že mi těžko budeš vyprávět o útrapách kouzelnické války. Měl jsem tě nechat být. Když jsem si pročetl tvé poznámky o všech těch lécích, které jsi bral, naprosto jasně jsem viděl, že to sice není správné, ale máš to pod kontrolou. Jenomže jsem…já nevím, prostě mě strašně štvalo jak na tom jsi, tak jsem se do toho pustil jako do jakéhokoliv jiného případu a zapomněl na to kým vlastně jsi.“

Brýlatý muž tiše poslouchal výlev svého kamaráda a začalo mu ho být líto. Věděl, že mu chtěl pomoct, že to nemyslel zle. Pouze to jen vzal za nesprávný konec.

„Prostě se to nepovedlo. Nebudeme to více řešit, co ty na to?“

„Ale…co ty? Zase budeš fungovat jako předtím?“

„Přesně tak. A dřív než začneš něco namítat, jsou věci na které ani všechny terapie světa nepomůžou, Leo. Vím to.“

Leo se netvářil ani trochu nadšeně, ale nechtěl opět udělat nějakou chybu. Příliš dobře si uvědomoval, že ta další by mohla mít také katastrofální následky.

„Dobře, jak myslíš. Ale kdyby sis chtěl pokecat, víš kam máš jít, že jo?“

„Jasně.“

Harry se na kamaráda zazubil a zdálo se, že se konečně vzpamatovává ze šoku, který pod tíhou všech nových informací prodělal.

„S panem Marlowem jsem ti schůzku přesunul na pozítří, je to ok?“

Úsměv z Harryho tváře zmizel jako mávnutím kouzelného proutku a místo něj se tam usadily obavy.

„A nechceš ho přijmout ty?“

„To asi těžko, brachu. Ty ses s ním telefonicky domlouval a pokud se nepletu, tak ten chlapík chce právě k tobě. Hold máš dobrou pověst.“

Leo sledoval černovláska, který viditelně zbledl a znervózněl. Jako kdyby snad měl ze setkání se svým pacientem strach.

„O co jde, Harry? Má to spojitost s tím tvým kolapsem? A zkus se nevykrucovat.“
„
Ehm, tak trochu.“

„A dál?“

„Bože, Leo!“

„Nechci tě vyslýchat, Harry, ale chci vědět co má ten Marlow společného s tvým odpadnutím.“

Nádech a výdech. Harry věděl, že musí odpovědět a zase musí říct nějakou polopravdu, aby se nedostal na tenký led.

„Je strašně podobný někomu, koho jsem ve válce ztratil.“

„Hmm.“

„Co?“

„Měl bys ho ošetřovat.“

„A-ale -.“

„Tohle je přece taky druh terapie a netvrď mi, že jsi tohle zkoušel.“

„Ne, ale-.“

„Dohodneme se, co ty na to? Přijmeš ho jako pacienta a budeš ho léčit. A se mnou budeš mít sezení na kterém se budeme bavit o tvých stavech v jeho přítomnosti. Za zkoušku nic nedáš a víš, že tohle může být prospěšné.“

Leo se na Harryho díval jako zatoulané štěně a hrdina kouzelnické války se rozhodl jeho pokus vyzkoušet.

„Dobře, ale modli se, aby to nemělo opačný výsledek. To bych tě totiž musel zabít.“

Blonďák se spokojeně zazubil a natáhl ruku, aby si s Harrym plácnul.