Záhada nového Snapea (Snarry)

26. kapitola

Proč se ksakru Harry nikdy nevzdává? Proč je tak paličatý? A proč riskuje zrovna kvůli něj?

Nemusel se ani namáhavě zamýšlet nad odpovědí. Je to prostě Harry Potter a ten by pro lidi, na kterých mu záleží udělal cokoliv, to už dokázal mnohokrát. A stejně jako Severusovi záleželo na Harrym, věděl, že mladíkovi záleží na něm. Nikdy o tom nepochyboval, ne když Harryho poznal. 

Tak jako Grangerová se naplno vrhala do knih, tak i Harry naplno prožíval své emoce, ať už to byl vztek, strach nebo láska.

Jen Severus doufal, že po tolika letech už nemá v Harryho srdci místo a hoch žije někde daleko šťastný a spokojený život. Zřejmě se mýlil, tak jako u Harryho už tolikrát předtím.

Měl obavy z jejich dalšího shledání. Ať už se mezi nimi vyvíjelo cokoliv, byl si jist, že Blackova smrt to zničila. 

Pochyboval, že Harry ve svém vzteku a smutku pochopí, že nenese plnou vinu za smrt nebo kmotra.

Ano, popichoval ho a měl škodolibou radost z toho, že Black sedí na Grimmauldově náměstí, ale nikdy by ho nenapadlo, že se ten blázen vydá na ministerstvo.

I když to nečekal ani od Harryho.

Z rozjímání ho vyrušilo zaklepání na dveře. Třikrát sotva slyšitelné ťuknutí o dřevo. Harryho znamení.

Nijak zvlášť ho nepřekvapilo, že nikoho neviděl. Harry k němu chodil i mimo studium lektvarů a hodiny nitrobrany a vždy byl skryt pod neviditelným pláštěm. 

Překvapen byl spíše tím, že mladík vůbec přišel. Chodil se k Severusovi většinou uklidnit a ukrýt do ticha jak to sám nazýval, ovšem dnes by měl spíše přemýšlet nad tím jak profesora zabít a ne přijít na návštěvu. Tedy alespoň to se Severus domníval.

Jakmile Harry vešel do kabinetu, sundal si plášť a posadil se na své obvyklé místo. Mlčel, to nebylo dobré znamení.

Profesor lektvarů si tiše povzdechl a několikrát mávl hůlkou, aby připravil čaj. 

„Zemřel někdy někdo vaší vinou?“

Odpověď byla jednoduchá, ale horší bylo jí vyslovit nahlas.

„Bohužel ano.“

„A přestane to člověka někdy bolet a trápit?“

Severus se zamračil nad směrem, kterým se Harryho myšlenky ubíraly.

„Proč se na něco takového ptáš?“

Postavil před mladíka čaj a sám se posadil za stůl. Nepřestával Harryho propalovat znepokojeným pohledem. Čekal by vztek nebo smutek, ale Harry se tvářil naprosto bez zájmu a bez emocí.

„Zajímá mě to. Dostávám lidi kolem sebe do problémů nebo do hrobu. Rodiče, Cedrik, Sirius… Tak by mě zajímalo, jak dlouho mě bude vina sžírat za živa.“

„Nemůžeš se přece vinit za jejich smrt. Ty jsi proti nim hůlku nepozvedl!“

„Kvůli věštbě zemřela máma i táta, kvůli mě zemřel Cedrik a Sirius. Rona a Hermionu pořád dostávám do průšvihů a na ministerstvu byla celá Brumbálova armáda. Kdo bude další? Ron, Hermiona nebo vy? O koho dalšího příjdu svou vlastní vinou?“

Harry podle profesora mluvil naprosto z cesty. Domníval se, že se nejspíše jedná o nějaký šokový stav, který na chlapce dolehl po posledních událostech.

„Nemyslím si, že by se tví přátelé v brzké době setkali s Pánem zla, takže si děláš zbytečné starosti.“

Věděl, že lže, ale nechtěl Harrymu přitížit, právě naopak.

Harry upil čaje a usmál se takovým zvláštním způsobem, který u něj profesor lektvarů ještě neviděl.

„Mám to tady ve sklepení opravdu rád. Víte, že si neumím představit, že bych sem přestal chodit?“

„Nevidím žádný důvod, proč bys měl přestat. Dokud jsi v Bradavicích, můžeš přijít kdykoliv, to přece víš.“

Mladíkův výraz se změnil. Byl vážný a snad z něj vyzařovala i jakási tvrdost, kterou Severus neznal. Tak jako nikdy dříve neviděl v Harryho očích takovou nedefinovatelnou změť pocitů.

„Já důvod znám, pane profesore. Voldemort se mi hrabe v hlavě a já nitrobranu nezvládám.“

Zatímco Harry mluvil, postavil se a pomalým krokem přešel téměř až ke dveřím.

„Co asi udělá, když zjistí, že s vámi rád trávím čas? Nebude chtít využít toho, že vás mám rád, aby mě dostal? Myslím, že vy sám znáte odpověď a já nebudu přihlížet tomu jak zabije dalšího člověka, na kterém mi záleží.“

Než se Severus nadál, Harry zmizel a dveře se za ním tiše zavřely.

Tenkrát se domníval, že je mladík pouze emočně rozhozený a není potřeba brát jeho slova smrtelně vážně.