Záhada nového Snapea (Snarry)

31. kapitola

Stavy střízlivosti a naprostého omámení mu splývaly dohromady natolik, že nedokázal s jistotou určit, kdy vlastně sní a kdy bdí. Hranice, která oba světy oddělovala se tenčila a on cítil, že brzy již zmizí nadobro. 

Jediné, čím si byl opravdu jist bylo, že Alice zvýšila dávky drog, které mu podávala. Poznal to na své magii. Měl ji stále méně a méně a zákonitě o ní musel jednou přijít a něco mu říkalo, že to bude dříve než by si býval myslel. Pak mohou nastat jen dvě situace. Buď se z něj do konce života stane mudla nebo zemře. On sám se smířil s druhou možností.

Doufal, že jeho tělo dostanou do rukou lékokouzelníci a budou tak mít možnost prozkoumat účinky mudlovských léků na čaroděje. Jistě by to do budoucna bylo vhodné, protože jak se přesvědčil, mudlovské vynálezy mohou být kouzelníkům nebezpečné.

Zaslechl kroky, ale neměl sílu ani otevřít oči, natož se bránit další injekci, která mu hladce projela kůží až do žíly. Kdo by to kdy řekl, že ze Severuse Snapea bude zfetovaná troska doufající, že po další dávce už nikdy neprocitne.

I přes veškeré nebezpečí, kterému se vlastně celou dobu snažil zabránit, měl na malou chvílí naději, že se odtamtud dostane a ten, kdo ho zachrání bude právě Harry. Byl to jen okamžik a od té doby ho pronásleduje jedna a ta samá noční můra, jako kdyby se jeho vlastní mysl vysmívala planým nadějím, ke kterým se upíná.

Pohlédl na sebe do zrcadla a spatřil své o hodně mladší já v černém, elegantním plášti.

Nohy ho automaticky vedly ven z domu, který vůbec nepoznával. On přece v takovém přepychu nežil ani v době, kdy byl Pán zla na vrcholu moci!
Šel jistým krokem po dlážděném chodníku k nedalekému lesu a něco uvnitř něj ho nutilo zrychlovat.

A pak ho zahlédl.

Stále stejně neposlušné vlasy zakrývající jizvu ve tvaru blesku, brýle s kulatými obroučky a veselý úsměv se kterým na něj mával opřen o široký kmen stromu.

Dal se do běhu, ale když už ho měl téměř na dosah, Harry bleskurychle uhnul a Severus se místo něj dotkl stromu.

„Nemůžeš mě chytit!“

Harry zaběhl mezi stromy a Severus ho bezmyšlenkovitě pronásledoval, přestože ho něco varovalo, ať to nedělá.

Běhal mezi stromy a sledoval chlapce, na kterém mu tolik záleželo. Několikrát se opakovala stejná situace jako prve a Severus se začínal cítit zoufale.

Copak ho nikdy nechytí?

Brýlatý mladík se už neusmíval, právě naopak, vypadal nešťastně, ale Severus si toho vůbec nevšímal. Nechtěl nic víc, než jen na malou chvílí chlapce obejmout.

Pak ho to napadlo. Prudce změnil směr běhu a skočil Harrymu do cesty. Tentokrát mladík nestihl uhnout a vpadl Severusovi přímo do náruče.

V tu chvíli vše zlověstně utichlo a les potemněl.

„Co jsi to udělal, Severusi?“

Severus nechápavě od Harryho odstoupil a konečně si všiml jeho nešťastného výrazu.

„Chytil jsem tě?“

„Říkal jsem ti, že mě nemůžeš chytit.“

Náhle se před Severusovými zraky začal Harry rozplývat. Snažil se ho chytit, ale marně, zůstalo po něm jen prázdné místo a brýle.

„HARRY!“

Severus vypadal jako obyčejný, pohublý, zanedbaný, spící muž, ale slzy, stékající zpod zavřených víček po spáncích do prošedivělých vlasů, svědčily o pravém opaku.