Záhada nového Snapea (Snarry)

60. kapitola

„Pošli mi její složky, zapíšu ji jako svou pacientku. Papírově bude patřit ke mě a tobě nebude hrozit postih.“

Leonardo vypadal, že se o něj pokouší infarkt, když mu došel význam slov, která Harry právě řekl.

„Harry! To je-.“

„To je přesně to, co pro tebe jako tvůj přítel můžu udělat. Neměl jsem ani ponětí, kolik času a úsilí jsi vložil do mé léčby. A…“

Harry se odmlčel a Leo mu doslova visel pohledem a rtech v očekávání, co dalšího jeho kolega pronese.

„A máš pravdu. Bylo nepřípustné, abych chodil s profesorem, přesto jsem to dělal a nijak mě nezajímalo okolí. Vím, jak se cítíš a přeji ti to. Alespoň takhle tě můžu podpořit.“

„Já, ehm, no nějak nevím, co bych na to řekl, Harry.“

„Nic. Prostě žij. Ale mohl bys mě pak pozvat na svatbu.“

Veškeré napětí mezi nimi opadlo a na jejich tvářích zářily úsměvy.

„Proč jsi vlastně přišel?“

Proč přišel? Chtěl mluvit o zmatku, který cítí, ale nedokázal to nahlas říct.

„Co kdybychom v sobotu někam vyrazili?“

Leův výraz trochu zvážněl, ale stále se usmíval.

„Cože?“

„Slyšel jsi, ne? Tady kousek je super Karaoke bar. Skvělá hudba a mají tam i šipky.“

To už se Leonardo neusmíval, ale hbitým krokem přešel k Harrymu, vytahujíce z pláště baterku. Na nic nečekal a začal mladému muži svítit do očí.

„Co blbneš, Leo?!“

„Co sis vzal, Blacku?!“

Harry na něj vytřeštil oči, načež se začal smát. Ne smát, ale přímo chechtat. Držel se za břicho, které ho od smíchu bolelo a po tvářích se mu kutálely slzy. Co bylo nejhorší, nedokázal se zastavit. Vždy, když se pokusil uklidnit a podíval se na Leonarda, rozchechtal se na novo.

Trvalo dobrých patnáct minut, než se mu podařilo uklidnit natolik, aby byl schopen mluvit.

„To si myslíš, že někde fetuju? Jenom proto, že tě zvu ven?“

„Ne, že fetuješ. Ale třeba sis upravil dávkování.“

„Jo, no to je vlastně pravda.“

„Blacku, ty pitomče! Jakej dryák sis nadávkoval?!“

Harry se opravdu usmíval jako pitomec. Rozhodně připomínal nějakého zfetovaného jedince po pořádně silné dávce.

„Žádný. Měl bys mě spíše pochválit. Už pár dní spím bez léků a dneska jsem dokonce vypustil benzodiazepamy.“

„Počkej! Jak jako vypustil?! Vždyť víš, že náhlé -.“

„-vysazení benzodiazepamů může vést k vážným zdravotním problémům až ke kolapsu. Ano, vím. Jenomže mám dojem, že v posledních dnech jsem vynechal vícero medikamentů. A nezdá se, že by to mělo nějaké následky.“

„No, já nevím, Harry.“

„Budu v pořádku, Leo.“

Blonďák si povzdechl a už to více nekomentoval. Věděl, že když si Harry umane, tak s ním nehne.

„A ta sobota?“

„Co tak najednou, Harry?“

„Chci vypnout. Poslechnout si dobrou hudbu, zahrát si šipky a pokecat. Od výšky jsme nikde nebyli.“

„A na výšce jsem tě pokaždé musel prosit, abys vůbec někam šel.“

„Asi stárnu.“

Harry se na chvíli zarazil. Měl pocit, že zaslechl divný zvuk a někde uvnitř něj se usídlil pocit podobný mravenčení. Jeho dobrá nálada však převažovala nad intuicí.

„Dobře, půjdu. Stejně ti dlužím odplatu za ty poslední šipky.“

„Už se těším.“

Mladý lékař se zvedl a se širokým úsměvem na tváři, opustil Leovu ordinaci.

Leonardo chvíli zamračeně pozoroval dveře za kterými Harry zmizel a když si byl jist, že je opravdu pryč promluvil.

„Je mi jedno, kdo ksakru seš, ale budu rád, když vylezeš.“

Otevřely se dveře vedoucí na chodbu k jeho bytu.

„Vaše matka měla pravdu. I jako moták máte vysoké cítění magie, pane Morlini.“

Sytý baryton proťal ticho v místnosti jako blesk a Leonardo jako ve snu zíral na černě oděného muže, v němž, navzdory tomu, že ho nikdy neviděl, poznával Severuse Snapea.