Záhada nového Snapea (Snarry)

72. kapitola

Harry pozoroval staršího muže a snažil se nalézt svou ztracenou vnitřní rovnováhu. Nikdy nepředpokládal, že by mohl ze Severusových úst slyšet jakýkoliv náznak vyznání. Ano, lektvarista dokázal ocenit Harryho klady, uměl ho pochválit, ovšem tím to končilo. Nepouštěl se do žádných rozhovorů, které by se týkaly citů a Harry to respektoval. Bral to jako fakt, který prostě k Severusovi patří. A teď tady sledoval toho tvrdého nepřístupného muže, který se musel nesmírně přemoci, aby vůbec načal podobné téma.

„Věděl jsem to. I když jsi nic neříkal, věděl jsem, že ti na mě záleží. Nikdy jsem to nepotřeboval slyšet, nebylo to pro mě důležité. To, že jsi mě pustil k sobě a choval se ke mně jako k sobě rovnému mi bylo větším důkazem než kdejaká slova. Hezky se to poslouchá, ale většinou to nic nedokazuje. Mrzí mě, že tě zrovna tohle štvalo.“

Severus se konečně otočil a hleděl do Harryho tváře. Mladík se tvářil shovívavě, jako kdyby právě vysvětloval dítěti, že nikdo neumí všechno a není třeba se tím trápit. Chtěl něco říct, ale Harry ještě neskončil.

„To všechno, co jsem věděl už tenkrát jsi mi opět dokázal. Vůbec jsi nevzal v potaz, že jsem tě vyhodil a začal jsi pracovat na plánu, jak mě donutit, abych přestal blokovat magii. Tohle svědčí o mnohém. Jenomže těch pár vět, které jsi řekl Severusi, toho ukazují ještě více. Vím přesně, na co čekáš, co chceš slyšet, ale nemůžu ti odpovědět. Ne teď. Já…“

Harry se odmlčel a profesor lektvarů měl chuť mu říct ať už mlčí. Nechtěl nic dalšího slyšet, ale cítil, že mu toho mladý lékař potřebuje povědět více.

„Celé ty roky, nějaká malá část mě, pořád doufala, že se najde někdo, kdo bude chtít abych se vrátil. Že mi někdo vyvrátí ten blbý pocit, že jsem všechno podělal. Jenomže nikdo nepřicházel a ta větší část, mé zbabělé já, rostlo. Ať už na to máš názor jakýkoliv, začal jsem žít normálně jako mudla. A najednou se objeví Ron, teď i ty a ta malá část mě se zase probouzí k životu, chce čarovat a vrátit se mezi kouzelníky, ale já sám nevím co teď. Tolikrát jsem přemýšlel jaké by to bylo, kdybys nezemřel nebo kdybych neutekl, jenomže v tuhle chvíli nemám vůbec ponětí jak bych mohl opustit všechno co tady mám. Je to jiné než tenkrát. Teď je tady spousta lidí, kteří čekají až jim pomůžu a nemůžu je jen tak opustit.“

Neměl slov. Mladík se díval kamsi do prázdna a Severus viděl, jak velkou bolest mu celá tahle situace způsobuje. Po tomhle netoužil. Možná to celé byla chyba. Vůbec se nezamyslel nad Harryho názorem, nad jeho vnímáním svého pobytu mezi mudly. Vlastně si ani neuvědomoval jak velký zásah do jeho života udělal. Teď však pozoroval tu ohromnou bitvu, kterou mladík sváděl. Postavil ho před výběr mezi mužem, kterého miloval a pacienty, kterým pomáhal. On by neváhal, ale Harry vždy stavěl ostatní před své vlastní zájmy a pohodlí.

„Půjdu.“

Harry vzhlédl a přestože Severus netušil co se mu honilo hlavou, poznal, že tohle mladík nečekal, ale musel to udělat.

„Ale –.“

„Ne, Harry. Pochopil jsem, to stačí.“

„Počkej, tak-.“

„Dost. Tohle nemá smysl.“

Severus došel do chodby, kde na nic nečekal a přemístil se.

„Severusi…“

Harry propadal panice. Už zase Severuse vyhnal, tentokrát neúmyslně. Nepřemýšlel nad svým jednáním a vyběhl ven do deště. Kapky dopadaly na jeho tvář, kde se mísily se slzami, které mu stékaly po tvářích. Pevně sevřel hůlku, kterou měl stále v ruce a přemístil se.