Záhada nového Snapea (Snarry)

27. kapitola

Možná mudlovské léky nenáviděl, ale měly i světlé stránky, dalo-li se to tak říct.

Když to Alice všelijak námíchala upadl do zvláštního stavu, ve kterém se mu vracely vzpomínky. Ne vždy byly dobré, ale valná část se většinou týkala Harryho a Severus se jim už ani nesnažil bránit.

Sice se domníval, že Harry mluvil pouze do větru a ani si neuvědomoval, co říká, ale po pár dnech začal o své domněnce pochybovat.

Mladík se mu vyhýbal jak jen to šlo a v krátkém vzkazu ho informoval, že mu velmi děkuje za čas, který mu věnoval, ale již dále nebude chodit na doučování lektvarů. V podstatě se dalo říct, že ho Harry naprosto ignoroval. 

Místo, aby z toho měl radost, cítil se smutný a ochuzený. Ty chvíle, které s ním Harry Potter trávil mu nyní chyběly, tak jako mu chyběl i sám Harry.

V jednu chvíli se přistihl, že nad hochem přemýšlí jako nad mladým mužem a hned vzápětí se za to musel pořádně pokárat. Přece není žádný pedofil, aby přemýšlel nad studentem!

Ze všeho toho přemýšlení byl natolik unaven, že se rozhodl pročistit si hlavu procházkou v lese, přičemž by mohl nasbírat i pár bylin do lektvarů.

Nebyl v lese dlouho, když zaslechl tlumený hovor. Tiše se přibližoval k místu, odkud byly hlasy slyšet s plánem dotyčné studenty velmi nemile překvapit. K tomu se však nedostal, místo toho se zaposlouchal do rozhovoru, ve kterém padlo jeho jméno.

„Měl by sis s profesorem Snapem promluvit, Harry!“

„Zbláznila jsi se? Už tak jsem řekl víc než jsem měl!“

„Profesor Snape je sice inteligentní, ale pochybuji, že by z tvého vyjádření něco pochopil.“

„To je dobře. Nechci, aby to věděl.“

„U Merlina, Harry! Neříkám, že je to to nejlepší, co tě mohlo potkat ani netvrdím, že je to správné, ale kdo se má dívat na to, jak chodíš jako tělo bez duše?! Nejenže ti evidentně chybí hodiny lektvarů navíc, ale rozhodně ti chybí společnost profesora!“

„A jak si to představuješ? Mám jen tak nakráčet do jeho kabinetu a spustit: ,Asi mi totálně přeskočilo, ale nejspíše jsem se do vás zamiloval.‘? Vždyť by mě nechal vyrazit z Bradavic!“

„To určitě ne! Ani profesor Snape by tě nenechal vyrazit kvůli něčemu takovému. Alespoň bys měl pokračovat v lektvarech. Třeba bys pak našel vhodnou příležitost-“

„Hermiono! Já si cením tvých rad, ale tohle je prostě blbost! Za prvé, je to vlastně jen tvoje domněnka, že jsem se zamiloval, za druhé, Snape je špeh, nemůžu s ním trávit čas a riskovat, že ho Voldemort odhalí a za třetí, nedokážu s ním ani normálně mluvit!“

Severus slyšel jak zašustilo listí a někdo se dal do pohybu.

„Jak myslíš, Harry, ale já vím, že mám pravdu.“

Chvíli byly slyšet jen vzdalující se kroky a pak se ozval hlasitý povzdech a zavolání.

„Počkej na mě, Hermiono!“

Harry se zvedl a rozběhl se pryč od Severuse, který si ani neuvědomil, že po dobu jejich rozhovoru téměř nedýchal.

Popravdě netušil, jak se má cítit. Byl to skvělý pocit, zjistit, že na vás někomu záleží, ale...byl to Potter, magnet na problémy. 

Nakonec sám sebe přesvědčil, že s hochem tříská puberta a do dalšího ročníku ho jeho zamilovanost jistě přejde.