Záhada nového Snapea (Snarry)

47.kapitola

„Pottere!“

„P-pane?“

Mladík se na něj díval s hrůzou v očích a Severus měl problém nevybuchnout, když viděl obsah Potterova kotlíku. Jak je možné, že to zase pokazil? Může to mít spojitost s rozhovorem, který nedávno vyslechl? Přece ten hoch nemůže myslet vážně, že se do něj zamiloval.

Několika ráznými kroky přešel laboratoř a stanul vedle Harryho.

„Jakou přísadou jsi použil naposledy, Pottere?“

„Myslím, že listy kostivalu.“

„Myslíš? Naopak se domnívám, že vůbec nemyslíš! Když dáš kostival dříve než dračí pařát, vznikne vysoce nestabilní směs! Říkal jsem ti to několikrát!“

„Omlouvám se.“

Harry se na něj ani nepodíval, kouzlem odstranil pokažený lektvar a začal znovu. Severus si povzdechl, tohle nemělo smysl.

„Co se děje, Pottere?“

„N-nic, pane.“

„Nelži, Harry.“

Mladík zarytě mlčel a snažil se ovládnout třes rukou, který ho provázel po celou dobu dnešního večera.

„Nemohu popřít, že mi působilo nesmírnou radost strhávat Nebelvíru body za tvou zpackanou práci, ale během tvých hodin zde, jsi se výrazně zlepšil a především jsi poslouchal mé rady a instrukce. Takže mi neříkej, že se nic neděje, když jsi udělal stejnou chybu již potřetí během jednoho večera.“

Severus se k Harrymu naklonil a jeho tichý hlas zněl hrozivěji než kdyby na hocha křičel.

Harry o krok ustoupil a stále se vyhýbal pohledu na staršího muže.

„Omlouvám se, pane. Moc jsem toho poslední dny nenaspal. Jsem jen unavený.“

„A důvod?“

„Prosím?“

„Ptám se na důvod tvé nespavosti.“

Mladík konečně vzhlédl a Severuse zarazil ten děs, který měl v očích. Přesto se však snažil mluvit tak, aby neprozradil, co se mu honí hlavou.

„Jen špatné sny, nic vážného.“

Nečekal na profesorovo svolení a opustil jeho kabinet.

Severus si velmi dobře pamatoval, jak se cítil bezradný, když netušil co se mladíkovi honí hlavou. Úplně stejně se cítil i nyní. Strávil s Harrym dvě hodiny a přesto měl dojem, že sedí u úplně cizího muže. Výraz doktora Blacka se několikrát změnil, přesto nepoznal, co se mu honí hlavou.

„Můžete mi to nějak rozumně vysvětlit?“

Harry mlčel a pozoroval okopané špičky bot.

„Pottere!“

Žádná odpověď. Severus začínal mít tušení, co se děje a nijak zvlášť ho to zjištění netěšilo.

„Znovu! Legilimens!“

Zase stejná situace. Vzpomínky se pohybovaly ohromnou rychlostí a Severus se ocitl uprostřed víru tolika silných emocí, že se mu téměř zatočila hlava.

Tenkrát na Harryho zuřil, ale když se na to díval a odstupem času, přišlo mu to úsměvné. Mladík se tak zoufale snažil skrýt své představy a pocity až z nich vytvořil chaotickou místnost. Ale to byl patnáctiletý hoch, který vždy jasně dával najevo jak se cítí a co si myslí. Jenomže předchozího dne nedokázal rozpoznat ani jednu jedinou emoci. Tento Harry pro něj byl tvrdý oříšek. Nejen, že ho poznamenala válka, ale studium mudlovské psychologie mu umožňovalo perfektně skrývat svou pravou tvář.

A Severus poprvé neměl plán. Musel se přizpůsobit situaci a postupovat spolu s vývojem jejich setkání. To by nebylo nic neobvyklého, kdyby se jednalo o setkání s Pánem Zla, ale v téhle chvíli si připadal bezmocný. A ano, měl strach. Bál se, že jedinou chybou hocha ztratí na navždy.