Záhada nového Snapea (Snarry)

69. kapitola

Tenhle večer se opravdu povedl. Přestože zpočátku nebyl nijak zvlášť nadšen z přítomnosti Grace, která žila v kouzelnickém světě, nakonec byl rád, že ji Leo pozval. Byla opravdu skvělou tanečnící a Harry tak měl možnost se zase pořádně rozpohybovat.
Ani setkání s Dicksem mu nemohlo zkazit náladu. I když, kdyby se neobjevil Leo, zřejmě by se i za cenu své vlastní prohry, pustil s tím blbcem do křížku. Moc dobře si pamatoval jeho teď již bývalou ženu. Byla na pokraji naprostého zhroucení a příčinou byl právě její muž. Málokterý případ se mu vryl tolik do paměti a vyvolával v něm takový vztek jako tento.

Blížila se půlnoc a bar se trochu vyprázdnil. Harry s Leem už netančili ani nehráli šipky, jen popíjeli pivo a povídali si. Tak jako kdysi na škole, jen s tou výjimkou, že Harrymu výjimečně nebylo špatně.

„Byl to Snape, ne tvoje máma, kdo tě navštívil.“

Leo se zdál být náhlou změnou tématu překvapen. A hlavně neměl ani ponětí, co Harrymu odpovědět.

„Ty se tváříš jako bych tě snad chtěl popravit. Chápu, proč jsi mi to neřekl, Leo.“

„Jak to víš?“

Mladík se od srdce zasmál, než odpověděl.

„Víš pochybuji, že tvoje máma mě sleduje. A určitě by netrávila večer v baru pod vlivem Mnoholičného lektvaru.“

„Ty o něm víš? Celou dobu?“

„Jo. Sledoval mě už od domu. Je pěkně vytrvalý.“

„A co teď?“

„Teď? Půjdu domů a jestli mě bude dál sledovat, o čemž nepochybuji, tak ho pěkně pozdravím.“

„To jsem nemyslel, Harry.“

„Co tedy?“

„Magii máš zpátky. Máš i přítele, který dělá vše pro to, aby ses dal do pořádku a zjevně se mu to daří. Už se nemusíš schovávat mezi mudly.“

Harry chvíli na svého kolegu a kamaráda zíral jako kdyby nechápal o čem mluví. Nakonec se jen zadíval kamsi za jeho záda a promluvil.

„Tebe je tady v Manchesteru škoda, víš to? Jako psycholog jsi naprosto bezkonkurenční.“

„Je od tebe milé, že mi lichotíš, ale neodbíhej od tématu.“

„Nevím Leo. Když se vrátí Harry Potter, bude středem pozornosti. O to nestojím. A moje práce mě baví.“

„Ale Snape tě evidentně miluje.“

„Já vím.“

„A?“

„Ještě jsem se nerozhodl, Leo. Vždyť je to teprve pár dnů, kdy funguju bez léků a vnímám svou magii, nemůžeš po mě hned chtít rozhodnutí.“

„Dobře. No hlavně si to promysli pořádně, ať pak nelituješ.“

„Neměj obavy. Už půjdu.“

„Mám jít s tebou?“

„Zůstaň s Kate. Já domů trefím.“

„Jasně, díky Harry.“

„Nemáš zač. To já děkuji, užil jsem si to.“

Harry se spěšně rozloučil a vyšel ven. Netrvalo dlouho a cítil, že Severus ho následuje. Po pár ulicích lektvaristova magie zmizela a mladík si byl jist, že se přemístil rovnou k jeho domu. Pomalým krokem dal pokračoval v cestě a byl již téměř doma, když opět ucítil Severusovu magii. S jemným uchechtnutím se podíval na zamračené nebe a jako na povel se spustil déšť. Prudký studený déšť, který mladíka během chvilky úplně promočil, přesto však pokračoval stejným tempem jako doposud.

Na schodech přede dveřmi se zastavil. Věděl, že Severus stojí pouze pár metrů od něj. Neohlédl se, ale ve chvíli, kdy odemykal dveře, promluvil dostatečně nahlas, aby ho starší muž slyšel.

„Nechám otevřeno, kdyby sis místo moknutí a šmírování oknem chtěl dát teplý čaj, Severusi.“

Vešel dovnitř a tak jak řekl, nechal dveře pootevřené. Netrvalo dlouho a zaslechl, jak se s jemným vrzáním otevřely a zase zavřely. Sám pro sebe se usmál.