Záhada nového Snapea (Snarry)

53. kapitola

Kdyby kdokoliv z kouzelnického světa spatřil profesora lektvarů vycházejícího z bílé budovy, zřejmě by se domníval, že se blíží konec světa, poněvadž se Severus široce usmíval. Ani náznak předchozího rozhořčení či stopy po smutku, právě naopak, jeho tvář zářila štěstím.

Svým rázným krokem zamířil do nedalekého parku, aby se přemístil do kouzelnického Londýna. Shodou okolností se jednalo o tentýž park, ve kterém před nějakou dobou Harry vyslechl nastražený rozhovor a slíbil Ronovi pomoc.

Jakmile byl v Londýně, vydal se ke svému bytu, který začal po uzdravení používat. Nechtěl se vracet na Tkalcovskou ulici, alespoň ne hned.

Dříve, než usedl ke stolu a začal znovu pročítat všechny knihy týkající se ztráty magie, poslal třem lidem patrona s jednoduchým vzkazem.

„Dostavte se ve tři hodiny do mého bytu. Snape“

V hlavě se mu pomalu rodil plán, ale ač si to nerad přiznával, potřeboval alespoň nepatrnou pomoc. Dnes se totiž znovu a zase přesvědčil o slabých i silných stránkách Harryho Pottera. Když s ním mluvil zjistil, že v některých ohledech se mladý lékař vůbec nezměnil.

Stále si dával vinu za všechny problémy světa a vůbec nevěřil svým schopnostem. Také je pořád vznětlivý, jen se naučil více mlčet než křičet. A co se nezměnilo ani trochu, byla jeho tendence všem pomáhat a chránit je i za cenu svého pohodlí. Ale právě díky všem těmto vlastnostem Severus zjistil, že sám Harry odmítá kouzlit. Celou dobu se domníval, že se jedná o následky války, se kterými by se velmi těžko pracovalo, ale není to tak docela pravda.

Listoval a pročítal jednotlivé knihy, tu a tam si některou stranu založil nebo si vypsal zajímavý a důležitý odstavec. Jeho myšlenky se během práce toulaly v době, kdy Harry byl ještě studentem.

Zvláštní, jak moc se on sám změnil. Když mladý Potter poprvé dorazil do Bradavic, neměl ho ani trochu v lásce. Nejen, že hocha považoval za stejného zmetka jako jeho otce, ale zároveň v Severusovi vzbuzoval neustálý pocit viny. Oči, které zdědil po matce, mu neustále připomínaly jeho vlastní selhání. Postupem času si na něj vypěstoval téměř nenávistný pohled a neustále v něm viděl chování a povahu Jamese Pottera. Pro něj to byl jednoduše arogantní spratek, kterého neměl ani trochu rád.

Až do jednoho osudného školního trestu. Potterova upřímnost a zoufalství z neschopnosti uvařit správně jakýkoliv lektvar, ho minimálně šokovalo. Pro Severuse nastalo těžké období. Sám sebe se snažil přesvědčit o důvodech doučování, které Harrymu nabídl. Musí přece porazit Pána Zla, nemůže být neschopný v lektvarech! Jenomže to nepomáhalo, když se ukázalo, že mladík není až tak neschopný a co víc, není ani zdaleka jako jeho otec. V době po tomhle zjištění, si Severus přiznal, že má vlastně otravného Pottera celkem rád. Zařadil se tím na úroveň ostatních učitelů, kterým na Harrym doopravdy záleželo a nebylo mu to zrovna příjemné, ale ani ho tento fakt neznepokojoval.

Když pak nastalo období plné hádek a nepochopení, byl Severus sám ze sebe zmaten. Nedokázal přijmout fakt, že se do něj mladík zamiloval, vždyť mu bylo teprve šestnáct! A také si odmítal připustit, že mu Harryho zájem nejen lichotí, ale vzbuzuje v něm zatím nepoznané pocity. Samozřejmě, Lily miloval, ale až časem pochopil, že se nejednalo lásku mileneckou, jak se v počátcích domníval. U mladíka to bylo něco zcela jiného a Severus se neustále užíral vinou za své vlastní pocity. Snažil se hocha odehnat, ale výsledek byl nulový. Po prázdninách byl Harry snad ještě tvrdohlavější než dřív a pevně si stál za svým názorem. Severus se bránil, ale stejně nakonec podlehl. Vina v něm zůstávala, ovšem mladík mu nedával možnost se v ní utápět. Svou energií dával Severusovi sílu bojovat jak se strachem tak i s vinou. 

Severus si ani nevšiml, že se přiblížila třetí hodina odpolední a proto vyskočil od stolu, když zaslechl hučení krbu. 

Všichni tři, kterým poslal patrona se objevili v jeho obývacím pokoji. Bylo na čase Harryho přátelům a svému kmotřenci sdělit svůj plán.