Just you and I I tom holland I

| 𝗖𝗵𝗮𝗽𝘁𝗲𝗿 𝗻𝗶𝗻𝗲𝘁𝗲𝗲𝗻 |

Pohled Clary:

,, Stačí tady podepsat a můžete jít." pronese doktor, převezmu si od něj propisku a podepíšu revers. Už tu nechci být ani minutu.

Od mého probuzení je vše matoucí. Doktoři říkají, že bych měla v nemocnici zůstat ještě nějaký čas. Jsem na vozíčku a v podstatě nesamostatná. Dnes bych, ale měla odlétat soukromým letadlem zpět do Británie za rodinou.

Doktoři mi řekly, že mám ztrátu paměti. Nepamatuji si poslední dva roky. Bylo zvláštní se probrat a nevědět vůbec nic.

Po mém probuzení jsem viděla Toma. Nesnáším ho, ale je na mě nějak milý. Je to až zvláštní. Moc jsme za tu dobu spolu nemluvily. Jen o tom co se mi stalo. Právě ale díky němu nemusím letět domů veřejným letadlem.

,, Můžeme?" zeptá se mě právě Tom, který pro mě přijel. Na souhlas kývnu a vozík se rozjede vpřed.

----------------------------------

Auto zastaví na runwayi u letadla. To vystoupí z auta a obejde ho. Otevře moje dveře a povzdechne si.

,, Takže jdeme, nebo spíš já a ty se neseš." pronese. Když mě chce vzít do náruče trochu se odtáhnu ,, Clary... Já vím, že je to teď takové divné, ale potřebuju aby si mi věřila. Odvezu tě domů, a potom..." zastaví se.

,, Co potom? Proč se o mě tak zajímáš? Nesnášíš mě-"

,, Nikdy jsem neřekl, že tě nesnáším." přeruší mě ,, Prosím, můžeme už jít a potom to nějak vyřešíme."

,, Dobře." nechci se s ním hádat. Tom kývne a vezme mě do náruče.

Nevím co to semnou je, ale cítím se divně. V jeho přítomnosti. Já si city nepamatuji co se za poslední roky stalo, ale moje tělo a podvědomí nejspíš ano. A taky moje srdce. Začalo bušit o něco rychleji. Naskočila mi husí kůže.

Když se ocitneme v letadle, Tom se mě zeptá kam si chci sednou. Odpovím že je mi to jedno, a tak mě položí na sedadlo u okna. Když mě položí přejede mi po ruce. Husina stále neustala.

,, Je ti zima?" zeptá se a já jaksi nevím co říct.

,, Docela ano." zalžu. Hned se natáhne nahorů do úložného prostoru a vytáhne deku. Přikryje mě ní a odkašle si.

,, Jdu ti pro věci." pronese a odejde. Nahlas polknu a pohodlně se posadím do sedadla.

------------------------------

Letadlo se pomalu vzneslo do vzduchu a teď nás čekají dvě a půl hodiny cesty zpět do Londýna. ( Btw. nevím jak dlouho se letí z Atlanty do Londýna, ale tak jen tak přibližně. )

,, Nechceš něco na pití?" zeptá se mě Tom. Jsme tu jen my dva. Ale on sedí na druhé straně.

,, Jen vodu, děkuju." odpovím a čekám než mi ji donese. Vodu si od něj převezmu a napiju se. Chtěl se otočit a jít zpět na své místo, ale chytla jsem ho za ruku.

,, Proč sedíš na druhém konci a ne tady? Vedle mě."

,, Nevěděl jsem, že o to stojíš." odpoví a posadí se vedle mě. Chvíli mlčíme, ale nakonec začnu konverzaci já.

,, Takže, co se dělo za ty poslední dva roky mezi námi?" prostě nebudu chodit kolem horké kaše.

,, No ehh" je z mé otázky trochu zaražený ,, Vlastně to není tak dávno, co jsme my dva..." nedořekl to.

,, My dva co?" naklonila jsem hlavu na stranu.

,, Nechci tě prostě teď stresovat, promluvíme si potom." osekne mě.

,, Sakra Tome nesnáším-"

,, Když někdo něco nakousne, a potom to nedořekne. Já vím. Ty a já jsem se více sblížily jako přátelé, začaly se spolu více bavit a tak. Musel jsem narychlo odjet do Atlanty a ty jsi se tam pak objevila taky a potom si měla tu nehodu. Rychlé a stručné."

,, Dobře." pronesu. Jsem unavená, a tak jsem si opřela hlavu o Tomovo rameno a usnula.

--------------------------------------------

Promiňte že mi to tak trvalo, ale teď se toho dělo poměrně hodně. Taky jsem změnila konec předchozí kapitoly. Tak doufám, že potom nebudete tak zmatený. Upřímně i já se do toho teď hodně zamotávám.

Ily. Car..