Just you and I I tom holland I

| 𝗖𝗵𝗮𝗽𝘁𝗲𝗿 𝘁𝗵𝗶𝗿𝘁𝘆-𝘁𝘄𝗼 |

,, Thomasi Stanley Hollande!" zakřičím přes celý dům, když přijdu domů. Žádná odpověď se mi, ale nedostane. Vytáhnu mobilní telefon a vytočím jeho číslo. Taky se mi odpovědi nedostane. 

Sednu si na gauč a přemýšlím, kde by mohl být. A v tom mě to napadne. Vstanu z gauče, vezmu si kabát a boty, vezmu klíče a jdu zpět do auta. 

Cestou přemýšlím nad těmi penězi. Proč by mi je posílal? A taky zásadní věc vím, že mě sledoval. Nevěří mi? Když jsem totiž seděla s kávou a projížděla telefon, na Instagramu jsem uviděla paparazzi fotku, kde Tom sedí na druhé straně kavárny. 

Byla jsem tak ponořená do svým myšlenek, že jsem si ani neuvědomila, že už jsem na místě. Vystoupím z auta a jdu lesní cestičkou až k místu, které má pro mě a Tomu zvláštní význam. 

Když dojdu na místo, uvidím, že můj odhad byl správný. 

Tom sedí na molu a kouká se na jezero. Pomalým krokem, jdu k němu, celou dobu co jsem šla si mě nevšiml, až do doby, dokud jsem nevstoupila na molo.

,, Věděla jsem, že tě najdu tady, ale otázka je co tady děláš?" sednu si vedle něj. 

,, Promiň." 

,, Za co přesně? Že si mi poslal peníze o které jsem nežádala nebo že mě sleduješ?" 

,, Obojí." 

,, Proč? Proč si to udělal?" 

,, Protože jsem chtěl aby si si udělala hezký den." 

,, Ty víš, že se teď neptám na ty peníze." 

,, Když jsi řekla, že chceš jít sama, já nevím myslel jsem, že..." 

,, Že tě podvádím?" 

,, Možná, prostě jsem měl strach a ty peníze jsem ti poslal abych viděl co s nimi uděláš." 

,, Takže to byl test?" 

,, Možná, ale potom co jsi hned vyrazila z kavárny a šla do auta. Věděl jsem, že jedeš domů. Omlouvám se, že jsem ti nevěřil. Měl jsem." 

,, Chápu to a nezlobím se. Ale věř že nejsem s tebou kvůli penězům. O ně mi vůbec nejde. Chci jen tebe." 

Podívá se na mě překvapeným pohledem. Opřu si hlavu o jeho rameno a sleduji jezero. Bylo klidné a určitě ledové. 

,, Pojedeme domů? Co ty na to?" zeptá se a políbí mě do vlasů. 

,, Dobře." zvednu hlavu a podívám se na něj. 

V jeho očích můžu vyčíst tolik věcí. Něhu, lásku, starost, štěstí, ale zároveň smutek, hněv, strach a zklamaní. Postavíme se na nohy a propleteme si prsty. Nechci jít domů, ale zároveň ano. V tuhle chvíli, jakoby všechny pocity byly na tolik smíšené, že by byly jako neposkládatelná skládačka, jakoby není jedno slovo co by právě vystihovalo tuhle chvíli. Tom si mě k sobě přitáhne, opřu si svém čelo o to jeho. Zavřu oči a vstřebávám do sebe tento moment. Jsme jen my dva. Jakoby nikdo a nic neexistovalo. Mé city a pocity k němu, nebo když jsme sním jsou zvláštní, jsou jako píseň, co se přehrála po zpátku, nerozumíte jí, nevíte co slyšíte, nevíte co to vlastně je. Jak říkám nepopsatelné. 

,, Co kdybych s tebou jela?" zeptám se.

,, Kam?" odtáhne se, ale nepustí mě.

,, Na to natáčení. Jestli tato nabídka stále platí." 

,, Jasně, že jo." zasměje se, obejme mě a zatočí semnou ve vzduchu. 

,, Budu rád, když tam budeš semnou, když mi budeš na blízku." postaví mě na nohy. 

,, Takže, jedeme domů a všechno si hezky naplánujeme? Co ty na to?" 

Ruku v ruce jdeme až k autům. Tom jde ke svému autu, kterým přijel a já jdu ke svému. Nakonec se potkáme, až doma, kde se převlečeme do něčeho pohodlného a já se odlíčím, uděláme si čaj, dáme si něco dobrého a sedne me si k televizi a vybereme nějaký film. 

Snad se dnešní kapitola líbila😄 Taková více romantická.