Just you and I I tom holland I

| 𝗖𝗵𝗮𝗽𝘁𝗲𝗿 𝗧𝘄𝗲𝗻𝘁𝘆-𝗳𝗼𝘂𝗿 |

Oba jsme potichu seděly u stolu a jedly Čínu. Bylo až moc ticho. Tom nic neříkal, ani se na mě nepodíval. Byl na mě naštvaný? Byla jsem špatná? Už mě to nebavilo. To ticho. 

,, Stalo se něco?" zeptám, ale odpovědi se mi nedostane. Chtěla jsem to zkusit po dobrým, ale když semnou ani nemluví. Odložím své hůlky na stůl a odejdu nahoru. 

Sednu si na postel a začnu si oblékat své věci. Do teď jsem měla jeho tričko. Oblékla jsem se a přešla do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla. 

Nevypadala jsem jinak. Byla jsem pořád stejná. Jen ale jiná. Připadala jsem jsi jako někdo jiný. 

,, Clary?" uslyším ode dveří, do ložnice. 

,, Ano?" vyjdu z koupelny. 

,, Promiň já jen- já nevím o čem s tebou mluvit." 

,, Mohl jsi aspoň mluvit." 

,, Já vím, jen nevím, jak to teď mezi námi je." 

,, Já- chci to vrátil zpět." odpovím.

,, Taky. Takže všechno vracíme zpět? Budeme spolu?" 

,, Jo." odpovím prostě.

,, Dobře, ty se někam balíš?" zeptá se když mě uvidí v mém oblečení. 

,, Myslela jsem, že nechceš abych tu byla." 

,, Jasně, že chci. Tak si zpátky obleč to tričko. Slušelo ti." přejde ke mně a sundá mi tričko. 

,, Vrať to sem." zasměju se. Bojujeme spolu o moje tričko tak, že spolu spadneme na postel.

Samozřejmě záchvaty smíchu nás neminou.

------------------------------------

Probudím se do bouřlivé noci. Je silný déšť, z okna jdou vidět blesky a typuji, že za chvíli i hromy. 

Thore?

Vstanu a vydám se na záchod, kde vykonám svou potřebu. Vrátím se do ložnice. Venku krásně září měsíc, talže jde dobře vidět. Porozhlédnu se po pokoji. Nestihla jsem se ani pořádně podívat, jak to tu vypadá. 

Tom tu má fotografie s kamarády. Na poličkách má nějaké akčí figurky a taky prosté dekorace jako jsou, auta, svíčky, a tak podobně. 

Za sebou uslyším zvuky, otočím směrem k posteli, na které se nachází Tom. Něco mumlá a různě sebou škube. Zlý sen, řekla bych. 

Přejdu k němu a pohladím ho po tváři. Snažím se ho poté probudit tím, že s ním třesu. Nic nezabírá, a tak na něj tročku zakřičím. Trhne sebou a konečně otevře oči. Kouká vyděšeně. Rychle si sedne a začne koukat všude po místnosti. Potom si dá ruce do dlaní a začne vzlykat. Více se k němu přisunu a obejmu. 

,, Ššššš už je to dobrý, jo? Všechno je v pořádku." začnu šeptat. 

Odtáhne se a utře si oči a podívá se na mě. Vypadá jako by se styděl. Nevím proč. Protože přede mnou brečel? I když je kluk, nic nemění na tom, že má taky city. 

,, To nic." lehce se usměju. Natáhnu k němu ruku a pohladím ho zase po tváři. Hlavou mi naznačí, abych si na něj sedla. Udělám tak. Hladí mě po zádech a já ho vískám ve vlasech. Nahlas vydechne a svoji hlavu opře o můj hrudník. Dám mu polibek do vlasů. Zvedne hlavu a podívá se na mě. 

,, Já tě strašně miluju." řekne. Nikdy jsem to nikomu neřekla, jako klukovi. Milovat někoho je vážný. Ale nikdy nepopřete co cítíte. 

I když jsem tu osobu nenáviděla, teď je to nejbližší co mám. I když jsem byla raději, když jsem ho neviděla. Teď si nedokážu představit to, že bych bez něj byla jeden den. I když se můžete snažit, popřít co cítíte, stejně to cítíte. Tak proč to popírat? Třeba se bojíte, že vám ta osoba tak moc ublíží, že se prostě bojíte jít do toho. V hlavě si píšete ty nejhorší scénáře o tom, co by se mohlo stát. Ale nakonec... to stejně bolet bude. Takový je život. Ale i ta jedna vteřina štěstí se vám může vyrýt v paměti, a tím může přebít všechnu bolest. Nebo taky s tou osobou můžete strávit, déle než tu vteřinu a i když to bude bolet. Stejně vytrváte, protože tu osobu nemůžete nechat jít. Protože víte, že ta vteřina nebo klidně i minuta byla ta jedna z nejšťastnějších chvíli k životě. 

Jednou takovou osobu najdete. A věřte mi, že to bolet bude, ale bude to za to stát. 

Protože já už takovou osobu našla.

,, Taky tě miluju... Strašně moc." Naše rty se spojí v jedny. 

-----------------------------

NENÍ TO KONEC! Jen jsem si prostě potřebovala vybít emoce.