Just you and I I tom holland I

| 𝗖𝗵𝗮𝗽𝘁𝗲𝗿 𝘁𝗵𝗶𝗿𝘁𝘆-𝗳𝗼𝘂𝗿 |

,, Clary... Clary." uslyším hlas, který mě probudí.

,, Co se děje?" otevřu konečně oči a uvidím před sebou stát Toma. 

,, Jsme v letadle. Chceš něco na pití, nebo k jídlu?" zeptal se já se rozhlédla po letadle. Letěly jsme jeho soukromým letadlem.

,, Jen vodu prosím." podívám se z okénka a zjistím, že už jsme ve vzduchu. 

,, Prosím, madam." podá mi vodu. 

,, Děkuji, napiju se." 

,, Jak dlouho už letíme?" 

,, Krátce jen půl hodiny... Chceš ještě spát?" zeptá se mě. 

,, Ani ne, radši si chci povídat." pronesu. 

,, Povídat a o čem?" zeptá se překvapeně. 

,, Jak se vidíš v budoucnosti?" zeptám se na otázku. 

,, No doufám, jako herec. Doufám, že budu mít vedle sebe tebe. Jednou třeba i rodinu. Ale teď se chci hlavně věnovat herectví. A co ty? Kde se ty vidíš za třeba 15 let." 

,, No já jsem nad tím vlastně moc nepřemýšlela, ale vím že chci být s tebou." 

,, Nepřemýšlela si třeba o herectví? Studovala jsi ho a hrát sem tě viděl a docela ti to šlo." 

,, Ano, ale nevím jestli jsem na to připravená. Konzervatoř byla skvělá a dost mi dala. A hrát si mě viděl tak na základce v divadle." 

Ano, když jsme byli menší, hráli jsme spolu v divadle, vlastně jsme spolu trávily až moc času. Byly jsme si hodně blízcí, ale potom jsme se odcizily. Bylo mi to líto, ale potom mě to přešlo a já ho začala nesnášet a teď se na nás podívejte.

,, Ale hrála jsi dobře a vsadím se, že to teď umíš i líp." napil se své vody. 

Ani nevím jak dlouho jsme si povídaly, ale určitě to byly hodiny. Povídaly jsme si o minulosti, přítomnosti, ale i budoucnosti. Když jsme přistály bylo odpoledne, a tak jsem si zašly na oběd. 

,, Co si dáš?" zeptám se Toma. 

,, Asi ten Steak s hranolkami a zeleninou. Ty?" 

,, Asi to stejné." objednáme a po chvíli nám přinesou pití a netrvá to dlouho, a dokonce i jídlo. 

Najíme se a poté míříme do hotelu, kam nám odvezly zavazadla. To by ale nebylo jen tak. Samozřejmě, že nás zastavily fanoušci a fotografové. Což mě zarazil Tom. Celou dobu mi říkal, že mu nevadí, když to budou lidi vědět, ale pokaždé, když jsme si někoho všimly, kdo na nás mířil telefonem, mi Tom pustil ruku a koukal jen před sebe. Nebo když se na mě nějaká fanynka zeptala, Tom nic neřekl.  Když jsme došly na hotel, taky mi nic neřekl a hned si vzal telefon a začal projíždět internet a různé články. Nevypadal nadšeně. 

,, Půjdu se vysprchovat." oznámím, Tom mi na to nic neřekne. 

Projdu obrovským apartmánem až ke koupelně. Svléknu se a zalezu do sprchy. Horké kapky vody padají na mě tělo. Všechno to na mě padlo. Zklamání. Opřu se o studenou zeď a sjedu s pláčem až na zem. Stydí se za mě. Nic jiného na tom není. Mrzí mě to. 

,, Clary?" ozve se za dveřmi, nemůže vstoupit, protože jsem zamkla. Stále pláču, ale zároveň dělám, že tu nejsem. 

,, Clary... No tak pusť mě dovnitř." snaží se otevřít dveře. 

,, Clary! Zatraceně! Co se děje? Slyšel jsem pláč! Clary!" buší do dveří, ale nejsem schopna otevřít. 

Po dlouhé chvíli ho to přestane asi bavit a jediné co slyším je ticho. Vypnu vodu a osuším se. Vezmu si na sebe pyžamo a otevřu dveře. Myslela jsem, že šel pryč a já se můžu proplížit do druhého pokoje, co tu je. 

,, Clary." vydechne. Nic mu neřeknu a obejdu ho. Mířím si to do ložnice. 

,, Clary, co se děje?" 

,, Nic." promluvím. 

,, Zatraceně! Vím, že se něco děje!" 

,, Fajn! Stydíš se za mě! O to tu jde! Bolí to, bolí mě vědět, že to celé chceš jen hrát v soukromí, ale světu nic neřekneš, i když o tom pořád básníš!" 

,, Nestydím se za tebe." odpoví potichu. 

,, Tak proč to tak vypadá." 

,, Možná to tak vypadá, ale není to tak." 

,, Nevěřím tomu. Tak co se děje?" 

,, Kontrolovala jsi si telefon?" 

,, Proč bych si měla-" zamračím se vezmu si telefon. 

,, Nic tam není." odpovím, nic nového. 

,, Zprávy?" 

Otevřu zprávy a zjistím, že mi psal Liam. 

L: Nechceš se sejít?

L: Chybíš mi.

L: Myslel jsem to vážně, to co jsem říkal. Chci tě.

,, Pořád nechápu, proč si tak naštvaný?" 

,, Nějaký kluk se kterým si se vykusovala v baru tě chce a píše ti. Jak myslíš, že pak cítím já? A možná máš pravdu styděl jsem se, že jsem s tebou, protože mi přijde, že tohle je všechno jen hra. Co za hraju hraješ Clary?" 

,, Co to říkáš?" spadne mi slza. 

,, Miluješ mě vůbec, nebo chceš jen sex a peníze, slávu?" 

,, Ne, ty víš, že tě miluju."

,, Že mi to nedošlo dřív. Teď to chápu. Psala jsi si sním, a pak jsi to mazala abych na to náhodu nepřišel. Hraješ tu semnou jen hru." 

,, Tohle jsme probraly, víš, že to není pravda." 

,, Teď nevěřím já tobě." ukončí debatu. 

Už nepotřebuju nic slyšet, už tak mě zlomil dost. Ten pocit bolesti, ale zároveň nepopsatelný. Chce se vám křičet, brečet, ale neuděláte ani jedno. Nic jsem mu neřekla. Odešla jsem do pokoje pro hosty, kde jsem probrečela celou noc. 

Co jiného mi zbylo? Než jen bolest a pocit nedůvěry. Bolest, kterou způsobil někdo koho jste tak milovaly. A s kým čekáte další stvoření...

Snad se líbila, ale už budeme pomalu končit.😖