Poprvé a navždy [dnf]

*15*

POV Dream

Ohlédl jsem se ještě jednou a doufal, že jsem ho v té rychlosti jen přehlédl, ale opak byl pravdou. Všichni se na mě otočili a začali se také rozhlížet. George opravdu chyběl...

Dream: ,,Georgi!"

Zakřičel jsem, ale odpověď jsem nedostal. Zbývá necelá půl hodina.

Dream: ,,Nezbývá už moc času a já se vsadím, že George jen špatně odehnul, když nedával pozor. Půjdu ho najít. Pokračujte dál, my vás doženeme. Přeci jenom máme pořád šanci tohle dokončit..."

Řekl jsem s úsměvem, ale byl jsem značně nesvůj. Ostatní souhlasili a pomalu šli najít správnou cestu. Otočil jsem se na patě a vydal se hledat George. Chodbami jsem chodil poměrně dlouho. Myslel jsem si, že George mezitím našel cestu sám, a proto jsem se chtěl vrátit, ale...

George: ,,D-Dreame...?!"

Dream: ,,Georgi?"

Otočil jsem se v jednom rohu seděl George. Vyskočil a hned mě obejmul tak pevně, že mě málem udusil. 

George: ,,T-ty... ty t-ty... a... a o-ostatní..." 

Snažil se něco vykoktat, ale nedopověděl to. Nechápal jsem to, ale beze slova jsem ho obejmul nazpět. V naprostém tichu jsem zaslechl vzlyk. Chytil jsem ho za tváře, trochu ho odtáhnul od sebe a až teď si uvědomil, že brečí. Vyděšeně jsem na něj koukal, ale on jen sklopil pohled. Slzu, která mu stekla po tváři, jsem utřel do rukávu mé mikiny. Pevně jsem ho obejmul a on zabořil hlavu do mé hrudi. Nevypadalo to, že by mě chtěl pustit. Jednou rukou jsem ho začal hladit ve vlasech a druhou na zádech, přesně tak jak se mu to líbí. Přijde mi, že ho to uklidňuje. Stáli jsem tam takhle dobrých pět minut. I když se mi vůbec nechtělo, pustil jsem ho. Už vypadal celkem v pořádku, ale stále na mě koukal opravdu vyděšeným pohledem. Bál jsem se o něj...

Dream: ,,Musíme se vrátit, za chvíli je konec."

George kývl hlavou na souhlas. Když jsem se rozešel vpřed, chytil se mě a za žádnou cenu se mě nehodlal pustit. Vydali jsme se za ostatními. Cestu jsem našli kupodivu opravdu rychle a zastihli je hned za koncem labyrintu, když právě otevřeli další dveře. 

Sapnap: ,,No konečně... Kde jste tak dlouho?"

Otočili se na nás a ptali se, jestli je všechno v pořádku a tak dále. George jim to odkýval a snažil se vše zakrýt. Povedlo se mu to, nikdo nic nepostřehl a my se vrátili zpět k únikovce. Zbývalo jen projít drobnou chodbou. Ocitli jsme se opět v tom tunelu. Chlápek za pokladnou nám oznámil, že jsme to stihli čtyři minuty před koncem. 

Karl: ,,Jupí! Já věděl, že to zvládneme!"

Začali jsme se smát. Od toho týpka jsme pak dostali nějaký pohár jako cenu. Všichni jsme odcházeli s úsměvem na tváři, ale George se mě stále ještě nepustil. 

Tady vás trochu napnu, ale možná už někomu došlo co se Georgovi stalo. 🙃 Moc děkuji za aktivitu. ❤ Vidíme se zase u další kapitoly! ☜(ﾟヮﾟ☜)