Poprvé a navždy [dnf]

*14*

POV Dream

Začali jsme hledat všechno co by nás mohlo dostat z cel pryč. Prohledali jsme každý kámen, skulinku a nějaká ta lůžka. Drobnými dírkami ve zdi jsme si podávali různé předměty. Během pár minut se nám to povedlo všem. Vyšli jsme a z háčku jsme sebrali malý svazek klíčů. Opodál byl starý stůl u kterého měl očividně sedět nějaký strážný. Odemkli jsme pár zásuvek, získávali další předměty a než uběhla půl hodina, posunuli jsme se o kus dál. 

Ocitli jsme se v jaké si zbrojní místnosti. Další dveře byli samozřejmě zamčené, ale zbylé klíče nepasovali. Rozhlíželi jsme se a došli k názoru, že klíč musí být v nějaké vojenské uniformě.

Niki: ,,Mám ho!"

Běžela ke dveřím a otevřela je. Před námi se objevili troje malé dveře, ale abychom jimi mohli projít, museli jsme tu vyřešit tři hlavolamy. Když nám při řešení posledního ten chlápek přes nějaký skrytý reproduktor oznámil, že právě uběhla polovina času, to znamená 45 minut, Quackity z něj dostal infarkt, protože stál hned vedle toho repráku. Napjatou atmosféru to absolutně zničilo. Se smíchem jsme pozorovali vztekajícího se Quackityho kterému začali také cukat koutky, ale Wilbur nás vrátil zpět do reality, abychom pokračovali. Za každými dveřmi bylo něco co je potřeba k rozluštění dalšího hlavolamu. 

George: ,,To poslední číslo je... 4! Napiš tam 4!"

Vykřikl George a všichni jsme napjatě očekávali Sapnapovu reakci.

Sapnap: ,,Chvilku... eeee... Jo! Funguje to!" 

Radostně jsme vyskočili a otevřeli poslední dveře. Byla za nimi dlouhá tmavá chodba. Vypadala jako kdyby jí nikdo neprošel alespoň sto let. Pomalu jsme našlapovali a na každém kroku očekávali, že se někde něco pohne. Za zatáčkou nás čekali mříže se zámkem. Pasoval tam poslední klíč a my vešli dál. Hned za těmi mřížemi se cesta rozdělovala. Wilbur s Karlem nakoukli za roh. 

Wilbur: ,,Další zatáčka..."

Postavili se zase k nám. Ohlédl jsem se a uviděl trochu zaraženého George.  

George: ,,T-to vypadá jako labyrint... n-ne?"

Karl: ,,Vypadá to tak."

Sapnap: ,,Jo jo také si myslím, něco o tom psali na stránkách, ale moc jsem té části nevěnoval pozornost. Přeci jenom má to tu být opravdu veliké, takže malý labyrint se sem podle mě vejde..."

Quackity: ,,Tak jdeme!"

Zavelel Quackity. Vyšli jsme a hledali správnou cestu. Vypadalo to tu podobně jako ta chodba, hodně staře a malinko děsivě. Bloudili jsme několik minut a měli pocit, že chodíme v kruhu a nebo se vracíme zpět. Přejel jsem po všech pohledem, ale něco mě zarazilo. Prudce jsem se zastavil. Bylo nás jen šest...

Dream: ,,Em... Lidi? Kde... Kde je George...?"

Čárky ve větách nejsou moje silná stránka, proto mě za ně prosím omluvte a také uznávám, že v téhle kapitole je nějak předveřováno. 😅 Moc a moc děkuji za aktivitu. Přečtení a hvězdičky stoupají opravdu rychle. ❤ Zatím... Ahooj! ༼ つ ◕_◕ ༽つ