Poprvé a navždy [dnf]

*27*

POV George

Probudil jsem se. Bylo mi teplo a cítil jsem se pohodlně a příjemně. Otevřel jsem oči a okamžitě se začal červenat. Ležel jsem u Dreama a měl hlavu pod tou jeho. Proč se poslední dobou v noci takhle přitáčím k Dremovi?! To není normální! Musím s tím něco udělat...! On spal, já pomalu zvedl hlavu, tak abych ho nevzbudil. Naskytl se mi pohled na jeho tvář. Modlil jsem se, aby se nevzbudil nebo aby nebyl už vzhůru. Prohlížel jsem si jeho obličej kousek po kousku. Bylo mi líto, že mu nevidím do očí. Pohled mi sjel na jeho rty. V tu chvíli jsem na sobě ucítil něčí pohled. Malinko se pousmál a já se následně koukl zpět na jeho oči, ale ty už byli otevřené. Koukali jsme si do očí. Zrudl jsem takovým způsobem, že rajče by okamžitě prohrálo na plné čáře. Bleskovou rychlostí jsem se posadil a snažil se vyhnou očnímu kontaktu. Mám takový poct, že Dreamovi se také tváře trochu zbarvili.

Dream: ,,Chtěl sis mě prohlížet déle? Mně to nevadí..."

Pousmál se. Zrudl jsem ještě víc, tedy pokud to ještě jde. Popadl jsem nebližší polštář a přetáhl jsem ho s ním po hlavě. 

Dream: ,,Klid, klid... Dělal jsem si srandu!"

Začal se smát, ale protože jsem po něm předtím hodil polštář, začala nemilosrdná polštářová bitva. Červená z našich tváří se okamžitě úplně vytratila a my po sobě házeli jeden polštář za druhým. Po nějaké té době jsme toho nechali a udýchaně sebou flákli o postel. Kupodivu tentokrát nebylo možné určit vítěze. Koukl jsem se na hodiny a bylo teprve 7:11.

George: ,,Dreame... co jít za kluky na pokoj 21? Je docela brzo, uděláme jim menší budíček."

Dream: ,,To vůbec není špatný nápad! To se budou divit, až jim přistane polštář na hlavě." 

Začali jsme se smát. Ani jsme se nepřevlíkali a vyrazili jsme s polštáři v ruce ke dveřím k pokoji 21. Doufali jsme, že bude někdo z nich vzhůru a otevře nám, protože se tam nemáme jak jinak dostat. Zaklepali jsme a štěstí se na nás usmálo. Ospalý Quackity otevřel dveře a nechápavě na nás koukal. Dream si dal prst před pusu, aby mu naznačil, že má být potichu. Quackity tedy nic neříkal, ale když uviděl, že v rukou máme polštáře, lišácky se na nás usmál, protože mu očividně došlo, co máme v plánu. Po špičkách jsme došli až k jejich posteli. Dream si stoupl k Sapnapovi a já ke Karlovi. Quackity nás jen se zájmem a jiskrami v očích pozoroval. Pohledy jsme se domluvili. 

George: ,,Bitva!"

Dream: ,,Bitva!"

Vykřikli jsme najednou a polštáře už letěli vzduchem. Ty dva dostali málem infarkt. Hodili po nás vražedný pohledy, ale my jim stihli sebrat jejich polštáře a hodili je po nich znova. To už se neudrželi ani oni a bitva začala. Quackity mezitím popadl svůj, přiblížil se k Dreamovi a hodil ho. Hned na to začal zdrhat, protože se Dream otočil a chystal se mu ránu oplatit. Po dlouhé nelítostně bitvě k našemu překvapení nakonec vyhrál Karl. Stál na posteli a ukláněl se. Když jsme se nějak uklidnili ze záchvatu smíchu, vrátili jsme se na pokoj, vystřídali se v koupelně a převlékli se. Napochodovali jsme do jídelny. Bylo něco málo po osmé a my si s talíři přisedli k ostatním.

Doufám, že se vám tato kapitola líbila. 😜 Chcete aby se pobyt ve francii ještě prodloužil? 😋 Moc vám děkuji za takovou aktivitu. ❤ Zítra se pokusím další kapitolu vydat dřív, ale opravdu nic neslibuji, takže mě neberte za slovo, protože je možné, že vyjde ještě poději než dnes. 😅 Zase zítra! (^_^)>⌐■-■