Cena za lásku

x

/hi! vitam vsechny u nove kapitoly! dekuju hrozne moc za prekroceni hranice 300 precteni u tohoto pribehu a neuveritelnych 3,5 K precteni u utd <33333 celou odbu jsem si rikala, ze zbyva asi deset precteni a bude to mit 3,5K, ale pak se to fakt stalo a stejne jsem brecela haha<3 miluju vas, uzijte si kapitolu <33/

Words: 536

-------------------

William:

,,Ahoj, Wille!" křičí na mě z dálky Adam. Nebo Isaac? 

,,Ahoj," opáčím rychle a doufám, že se o další konverzaci snažit nebude.

,,Tak jak sis užil-"

,,Víš co, Isaacu? Proč si prostě nenajdete společně s Edwardem jinýho středoškoláka na hraní?"

,,Kámo, kdes vzal, že se jmenuju Isaac?" zasměje se nervózně Adam, lomeno Isaac a já protočím panenky.

,,Příště se zkuste s tím pošahancem domlouvat o tom, jak mě prodáte trochu potišejc. Byl to dost hlasitej hovor a byli jsme tam spolu, když jsi mě předhodil jako nějakej kus masa, tak se nesnaž chovat, jako bys nic neproved, kámo," nad slovem kámo udělám ve vzduchu uvozovky a chystám se ho jedním pohybem obejít, ale na chvíli se zastavím a pro efekt zvednu dlaň do vzduchu. Otočím se na něj a snažím se zformulovat otázku.

,,Ale jedna věc by mě zajímala," odmlčím se, ,,jak se jmenuješ? Doopravdy."

Zdůrazním poslední slovo a blonďák si povzdechne.

,,Isaac Adam Jay," zamumlá a usměje se, jako by to mělo něco zlepšit. 

,,Aha," odpovím jednoslovně a beze slova vyrazím směrem ke škole. Vím, že na mě Isaac volá, ale mám těch překvapení akorát tak dost. Vejdu do školy a okamžitě mám chuť se vrátit domů. Vyjdu schody, odbočím doleva a skloním hlavu. A teď jenom přežít osm hodin ve škole a můžu zpátky do postele.

Po chvíli se vedle mě posadí Isaac a já v duchu zasténám, když si začne broukat a psát něco do sešitu. Tohle bude hodně dlouhých osm hodin.

----------------------

Na lavici mi přistane složený papír a když se očima snažím vyhledat, kdo by ho mohl poslat, pohled mi ulpí na Isaacovi, nenápadně pokukujícím po mně. Protočím panenky a rozložím psaníčko. 

Nechtěl jsem ti ublížit, Wille. 

Protočím panenky a na volné místo napíšu odpověď. Pošlu ji blonďákovi, který ji s očekáváním v očích rozloží.

Jasně, Isaacu, nikdo z vás nechtěl. Ale udělali jste to. A u tebe mě to štve víc, než u toho podivína, co si se mnou doteď hraje.

Isaac se na mě smutně usměje, ale já mu úsměv neopětuji. Spíš se mu snažím  pohledem naznačit něco jako Nevšímej si mě a dej mi čas. Hodně času. Blonďák kývne a odvrátí pohled. Povzdechnu si a díkybohu přijde do třídy učitelka, nutící mě mou pozornost soustředit na algoritmy.

-------------------

Je zbytečné, abych tu popisoval, co se celý den ve škole dělo, protože upřímně? Kromě několika smutných pohledů od Isaaca, jedné neplánované písemky a třech ústních zkoušení se mi nic zajímavého nestalo. Jediné, co mi nedá spát je myšlenka na Edwarda. 

Co když jsem opravdu udělal chybu?

V duchu si dám facku. Nejenže mi leze do snů, ale teď i do hlavy, pomyslím si a zatřepu hlavou ve snaze, že myšlenky na něj zaženu. Nechápu sám sebe. Měl bych ho nesnášet a nikdy ho už nechtít vidět, to by přece normální člověk udělal, ne? Jenže jako by mě k němu něco táhlo. Možná ten fakt, že i když se poslední sen dost zvrtnul, Edwardova záminka pro mou návštěvu byla jeho omluva. Nebo ten fakt, že i přes to, jak se chová, to možná myslí dobře. Třeba je to nějakej jeho divnej způsob flirtování.

Překvapeně zamrkám, když mi ta myšlenka prolétne hlavou. 

Chtěl bych, aby to byl jeho způsob flirtování?