Cena za lásku

xxxv

/hiii! krasnou stredu, jak se vsichni mate? uzijte si kapitolu a jen pro bezpecnost pridavam maly tw hahah <3/

TW: nasili /na konci kapitoly <3/

Words: 1448

-----------------

William: 

Řekl jsem to. Polknu, když Edward chvíli neodpovídá a začnu se trochu bát, že jsem to přepískl. Nevím, kde se můj strach bere, ale něco ve mně jako by bylo vyděšené, že o něj přijdu.

,,Taky tě mám rád, Maličký. Pokud to do teď nebylo jasné," promluví Edward šeptem a trochu se zasměje. Jeho rty jsou napuchlé a červené a jeho zorničky se pomalu zužují. Jeho ruka hladí mou kůži přes tričko a já si nemůžu pomoct a čelem se opřu o jeho tělo. Edward obmotá obě ruce okolo mě a přitáhne si mě blíž. Jeho srdce rychle buší, stejně jako to moje. Velmi dobře si uvědomuji důvěrnost tohohle momentu a Edward také, soudíce podle jeho mlčení. 

V tuhle chvíli se cítím zatím nejvíce zranitelně, co jsem se s Edwardem kdy cítil. Naše těla natisknutá k sobě, jeho dlouhé vlasy šimrající mě po tváři, ruce na mém pasu. Můj dech se zklidňuje a po pár minutách oba dýcháme naprosto synchronně. Nádech, výdech...

Přeruší mě Edwardovo odkašlání. Chce se odtáhnout, ale já mu zabráním, když rukama stisknu látku jeho košile.

,,Jsi jako malé kotě, Maličký," zašeptá Edward a v jeho hlase slyším úsměv. Zvednu hlavu a bradu si opřu o jeho hrudník.

,,Je to problém, Edwarde?" zamumlám a následně mě překvapí kudrnáčova reakce. Zavrtí hlavou a vtiskne mi polibek na čelo.

,,Ani v nejmenším, jen na to nejsem zvyklý," vyvede mě z omylu a já se automaticky pousměju. Dál už nic neřeknu, není co. Jen stojíme v objetí, naše srdce bijí v harmonii a cítím se, jako by všechno bylo v pořádku.

Na ten malý okamžik jsme to jen my dva. Žádný Isaac. Žádné hádky a nevysvětlitelné zamilování se. Jenom já a Edward.

-----------------

,,Wille?" ozve se z telefonu, když ho zvednu. Sedím na posteli a v jedné ruce držím jednu z knížek od Edwarda, od kterého jsem odešel asi půl hodiny zpátky. Nemůžu se přestat umsívat a upřímně řečeno mě to děsí. Ještě včera jsem na něj byl naštvaný a nikdy jsem ho už nechtěl vidět. Pro jednou se však rozhodnu to nechat být.

,,Isaacu?" odpovím blonďákovi.

,,Za patnáct minut u tebe před domem, musím ti něco říct," řekne jenom a pak hovor utichne. Zmateně nakrčím obočí a podívám se, kolik je hodin. 17:34.

Trochu se divím, co chce Isaac řešit v šest večer, ale rozhodnu se to moc neprožívat a prostě se s ním sejít. Jakmile můj telefon ukazuje pět hodin a čtyřicet osm minut, nazuji si své bílé Vans a vyjdu ven. Blonďák stojí pár kroků od mých dveří a nejde si ho nevšimnout. S úsměvem na mě kývne a já přijdu k němu.

,,Co jsi mi chtěl říct, Isaacu?" zeptám se ho, ale on jen mykne hlavou směrem dál a rozejde se. Nechápu, co tím myslí a proč se mnou prostě nemůže mluvit, ale i tak ho následuji. Několik minut se jen procházíme a po chvíli to již nevydržím.

,,Tak už mi to řekni, ne?" žádám ho znovu a přesně v tu chvíli si uvědomím, že jsme zabočili do nějaké uličky. Tma, jako by mě pohlcovala a moje srdce se rozbuší strachem i přesto, že Isaac je hned vedle mě.

,,Isaacu?" promluvím. Polknu, když se můj hlas odrazí od zdí a vytvoří tak nepříjemnou ozvěnu. Zastavím se a trochu uhodím blonďáka do ramene. Isaac se na mě otočí a sjede mě pohledem.