Cena za lásku

xxvii

/hi! krasnou sobbotu vsem <3 uzijte si 27. kapitolu Willarda! <3/

Words: 1117

-------

William:

Sedím naproti Edwardovi a nezmůžu se nai na slovo, když ke mým uším dolehnou jeho poslední slova. Zamiloval se?

,,Miloval jsi ho?" zeptám se hloupě a Edward se pousměje. Jestli je smutný, dobře to skrývá.

,,Miloval, Maličký," odvětí jednoduše a já opatrně položím svou ruku na tu jeho. Edward sebou pod mým dotykem cukne, ale neodtáhne se, jen se mnou spojí pohled.

,,Mrzí-"

,,Nechci tvou lítost, Maličký," přeruší mě se zavrtěním hlavy.

,,Miloval jsi ty někoho?" změní téma a já překvapeně zamrkám.

,,Ne, pokud se nepočítá těch pár momentů, kdy se mi někdo líbil," zasměji se při vzpomínce a Edward se ušklíbne.

,,Takže jsi nikdy nikoho neměl?" zeptá se zvědavě.

,,To jo," kývnu a kudrnáč pozvedne obočí, jako by mě pobízel, ať to rozvedu.

,,Měl jsem přítelkyni asi od osmý třídy," mírně se usměju, když si ji vybavím.

,,Poznali jsme se, když k nám přestoupila z jiný školy a skoro okamžitě jsme se začali bavit. Chodili jsme spolu ven a v jednu chvíli jsem se rozhodl jí políbit. Stal se z nás pár, šli jsme spolu na střední a vydrželo nám to až do druháku. To jsme se poprvé, um," zčervenám a Edward naproti mně se ušklíbne.

,,Pokračuj," pobídne mě a já jenom v duchu protočím panenky nad tím, jak rád mě vidí v rozpacích.

,,V druháku jsme se poprvé milovali a mně tak nějak došlo, že ona a já asi nebudeme pár, který bych chtěl."

,,Byla špatná v posteli?" přeruší moje vyprávění opět Edward a já si stisknu kořen nosu.

,,Ne, kudrnáči. Já a holky obecně nebudeme nikdy pár, co bych chtěl," vysvětlím a Edwardovy oči se zablýsknou.

,,Netvař se, jako bych ti prozradil nějakou novinku, Blacku, buď tak laskav," protočím panenky a vzduch protne jeho smích.

,,Myslel jsem, že tě přitahují třeba obě pohlaví," pokrčí rameny.

,,A co ty?" nadhodím otázku předtím, než stihne říct nějakou poznámku.

,,Tak nějak od vždycky jsem věděl, že nejsem na holky," odpoví a upije si z čaje. Kývnu a kousnu se do tváře, než sklopím pohled ke svému hrnku.

,,Měl jsi někdy přítele?" prohodí najednou Edward a já přemístím svou pozornost na něj.

,,Nikdy," zavrtím hlavou a Edward překvapeně zvedne obočí.

,,Proč?"

Zmateně se zamračím nad jeho otázkou a pouze pokrčím rameny.

,,Nenašel se nikdo, kdo by mi za to stál," zvednu pravý koutek rtu, ,,nebo někdo, komu bych za to stál já."

Poslední slova zašeptám a Edwardova ruka stiskne tu mou.

,,Jednou si najdeš někoho, kdo by za tebe položil život," usměje se povzbudivě a já se nestačím divit, odkud se jeho citlivá stránka bere.

,,Jo, někdo určitě," zamumlám si pro sebe, když si uvědomím, že Edward svou odpovědí vyloučil sám sebe jako jednu z možností.

,,Nejsem typ do vztahu, Maličký. Nejsem typ, co ti dá květiny a bude tě vodit za ruku parkem. Nejsem a nikdy nebudu tvůj princ na bílým koni," zamumlá mým směrem, jako by věděl, nad čím přemýšlím.

,,Možná bys měl dát věcem šanci, než je odmítneš," prohodím bezduše a ani si neuvědomuji, co že jsem to řekl.

,,Ty bys snad chtěl, abych byl tvým přítelem?" uchechtne se, ale vím, že je to vážná otázka.

,,Nevím, Edwarde," odpovím popravdě a Edward zavrtí hlavou, než pustí mou ruku.

,,Tvoje odpověď by měla bát ne, Williame. Jasné ne. Nemám zájem o to, ti zlomit srdce až se do mě zamiluješ jako nějaký puberťák," prohodí zle a jedním lokem dopije svoje pití.

,,Proč se tak bráníš pocitům, Edwarde?" stáhnu svou ruku ze stolu stejně jako on, můj hlas zbarvený ublížením a zmatením zároveň.

,,Nemůžu se bránit pocitů, když žádné nemám, Williame," zvedne se od stolu, vytáhne z kapsy pár bankovek a položí je na stůl.

,,Cokoliv, co mezi námi bylo už není. Zašlo to moc daleko, Williame. Ať tě ani nenapadne se k mému domu přiblížit znova," promluví zle a jeho rysy ztvrdnou.

,,Nedělej to, Edwarde," zašeptám zoufale. Zase mě odhání.

,,Opakovat se nebudu," bez jediného pohledu se otočí a rychlým krokem odejde z kavárny, nechávajíc mě za sebou. Zlomeného a zklamaného.

---------------

Pohled mi ulpí na tmavém domě s třemi schody a já zaženu slzy při vzpomínce na to, kolikrát jsem před Edwardovými dveřmi stál a čekal na to, až mi otevře. Do uší si strčím sluchátka a zapnu si náhodnou písničku na plnou hlasitost. Nevnímám, že mi horké slzy stékají po bradě až na krk a že mnou vlivem studeného větru proudí zima.

Jediné, na co dokážu myslet je ten pohled v jeho tváři. Tvrdý a zlý. Přesně takový, jako když jsme se poprvé viděli. Přesně takový, který jsem již několik týdnů neviděl.

Kam zmizel ten Edward, který na mě dvě hodiny zpátky křičel, že mu na mně záleží?

Schoulím se na lavičku vedle mě a složím hlavu do dlaní. Jediné, co mi plní mysl je Edward. Jako naschvál se všechny myšlenky točí okolo něj, připomínající mi každičký moment strávený s ním. Připadám si jako blázen, ušklíbnu se a zvednu pohled k nebi, které se začíná zbarvovat do tmava.

Z mých úst vyjde povzdech a o moment později mi po zádech přejede mráz, když se těsně vedle mě posadí nějaká osoba. Jakmile zachytím blonďatou kštici, musím se hodně ovládat, abych neodešel.

,,Špatnej den, Wille?" protne ticho hlas mého bývalého nejlepšího kamaráda a já se zmůžu na pouhé přikývnutí, i když mám na jazyku spoustu dalších věcí. Jednou rukou si sundám sluchátka a strčím si je do kapsy, než se na Isaaca podívám.

,,Co tady děláš?" zeptám se ho a blonďák v odpovědi pouze mykne rameny.

,,Vracím se domů z práce," usměje se a jakmile se trochu otřesu zimou vstane a natáhne ke mně ruku. Hodím po něm zmatený pohled, ale když hlavou mykne směrem, kudy je můj dům, pochopím.

,,Doprovodím tě domů, začíná být zima," promluví potichu a já se mírně usměju, odmítající jeho nataženou ruku. 

,,Zvládnu dojít těch pár metrů sám, Isaacu, nedělej si staosti," odbydu ho a rychlým krokem se rozejdu směrem domů. Potlačím chuť protočit panenky, když uslyším, jak se za mnou rozběhne.

,,Nechci, abys šel sám, Wille," dožene mě a já se na něj otočím.

,,Nechal jsi mě před měsícem v obrovským domě samotnýho s nějakým šílencem, kterej mi byl cizí a absolutně jsi neřešil, co se mnou bude. Vážně mě chceš teď doprovodit domů?" ušklíbnu se nad ironií téhle situace a Isaac se zatváří vinně.

,,Neudělal bych to, kdybych nemusel, věř mi," brání se a já jen zavrtím hlavou.

,,Nevěřím ti, Isaacu,"

,,Nech mě to napravit! Jako tvůj kamarád, Wille!" žadoní a já se jen uchechtnu.

,,Naše přátelství skončilo v momentě, kdy jsi mě Edwardovi předhodil, Isaacu. Nech mě být. My dva nejsem nic víc, než spolužáci," otočím se a bez jakéhokoliv slova ho tam nechám stát, ignorující jeho volání mého jména. 

Kéž bych se mohl vrátit v čase.