Cena za lásku

xiv

 /hi! vitam vas u nove kapitoly <3 nebudu nic vic rikat, jen to, ze doufam, ze si kapitolu, as always, uzijete <3/

Words: 999

-------------

Edward:

„To je vtip, že jo?"

Protočím panenky a posadím se naproti Williamovi.

,,Ne, Maličký. Je z tebe duch. Jsi teď stejný jako já," pokrčím rameny a brunet naproti mně zmateně nakrčí obočí.

,,Ještě před chvílí jsi vypadal, že z toho faktu omdlíš, Edwarde. Jak můžeš bejt tak zatraceně v klidu?!" rozhodí rukama naštvaně a já překvapeně zamrkám z jeho změn nálad.

,,Protože-"

,,Ne, Edwarde! Víš co? Mě to vlastně ani nezajímá! Jediný, co mě zajímá je, jak tohle spravíš!" křičí na mě Maličký a k mému překvapení nemám chuť ho odsud vyhodit nebo ho přirazit ke zdi. Aspoň ne z důvodu toho, že po mně křičí.

,,Nech mě domluvit-"

,,Ne! Prostě ne, Edwarde! Odmítám věřit tomu, že jsem nějakej zatracenej duch kvůli jedný blbý puse!" Proč tak vyvádí?

,,Hej, hej, hej, Maličký!" popojdu pár kroků ke vztekajícímu se brunetovi a položím jednu ruku na jeho rameno.

,,Nesahej na mě!" vykřikne a vzápětí se jeho ruka setká s mojí tváří. Vlepil mi facku?  Jeho tvář se naplní zmatením a strachem zároveň, když sebou pod jeho ránou ani necuknu. 

,,Proč-"

,,Nadpřirozená síla, Maličký," promluvím pomalu a v jeho očích se znovu objeví strach, když položím ruku i na jeho druhé rameno. Najednou sebou začne cukat a snaží se z mého stisku uvolnit.

,,Maličký, uklidni se," snažím se ho uklidnit, ale Maličký jen vrtí hlavou a začne bušit pěstmi do mého hrudníku.

,,Maličký-"

,,Ne, ne, ne, ne!" mumlá stále dokola a mně v hlavě běhá nespočet způsobů, jak ho zastavit. Mohl bych ho políbit... Jo, to nezní jako nejlepší nápad. Zavrtím nad sebou hlavou a v jednu chvíli mu rychle chytnu ruce a překřížím je. Brunet ke mně zvedne pohled a je mi jasný, že se bojí.

,,Zvládneme-Zvládneš to, Maličký," promluvím tiše a v jeho očích se objeví slzy, než zaboří obličej do mé košile. Cítím, jak se jeho tělo trochu otřásá v náporu vzlyků a v momentě, kdy pustím brunetovy ruce je obtočí kolem mého pasu. 

,,Nechci být jako ty, Edwarde," zamumlá Maličký. Stisknu jeho pas ve svých dlaních a položím si bradu do jeho vlasů.

,,Já vím, že ne, Maličký, nějak to spravím, slibuju," zamumlám nazpátek. Brunet ke mně zvedne pohled a já se pomalu skloním, než ho políbím na čelo.

,,Měl bys jít, Maličký, je už skoro pět, nechci, abys šel po tmě. Bůh ví, co za individua se tam potuluje," zamumlám a palcem setřu slzu tekoucí po jeho tváři. William kývne hlavou a rozpojí naše objetí. Přejde ke dveřím a otevře dveře, než se mnou naposledy spojí pohled.

,,Dobrou noc, kudrnáči," zašeptá a zvedne jeden koutek rtů.

,,Dobrou, Maličký, uvidíme se zítra," zašeptám nazpátek a William se ušklíbne.

,,Takže mě necháš spát?"

,,Přesně tak, Maličký, dám ti čas to všechno zpracovat beze mě," zasměju se potichu a brunet s úsměvem kývne, než se vytratí z mého domu, nechávajíc mě napospas mým myšlenkám.

Tak tohle jsem solidně zkazil.

----------------------

William: 

Malátným krokem se vydám pryč z toho sídla hrůzy a snažím se nevnímat ledový vítr, který mi naráží do tváří. Rukami se obejmu a snažím se zahřát, když mi po tváři steče další slza. Jak se to mohlo takhle zkazit? Naplno se rozpláču, když si uvědomím, že Edward je takhle několik tisíciletí a mě může potkat stejný osud. Nechci být jako on. Osamělý, nahánějící kohokoliv, kdo by mohl onu kletbu zrušit. 

,,Však já ani nevím, jak bych tu kletbu mohl zrušit, sakra! Jak se do tebe mám zamilovat, Edwarde, jak?!" rozkřiknu se a můj hlas se zlomí. Padnu na kolena a cítím, jak mi vítr pročesává vlasy. Jak moje tělo obaluje husí kůže. Jak mě z pláče začíná bolet hlava. Ale nejvíc cítím jakousi prázdnotu uvnitř. Je ze mě duch. A moje jediná záchrana je zřejmě Edward.

Tenhle fakt mě moc neuklidní, naopak. Moje tělo se otřásá ve vzlycích a já cítím, jak moje oční víčka těžknou. Nesmíš spát, Wille. Musíš se zvednout a dojít domů, přemlouvám se v duchu, ale moje tělo jako by nechtělo poslouchat. Po tváři mi stékají slzy a vím, že pomalu ztrácím vědomí.

,,Edwarde, pomoz mi," zašeptám, když spatřím naproti mně vysokou postavu s hnědými kudrnami. Poslední, co cítím, než se propadnu do bezvědomí jsou dvě ruce, zvedající mě do vzduchu a dlouhé vlasy, šimrající mě po tváři.

-------------------

Edward:

*few minutes ago*

Sedím v koženém křesle a jako vždy držím v pravé ruce skleničku whisky. Jediný, co je v mým životě furt tady, pomyslím si trpce a vzápětí zmizí celý obsah skleničky v mých ústech. Mým tělem projede zvláštní pocit, který jsem nikdy dřív necítil. Jako by se dělo něco špatného. Zavrtím hlavou a přejdu ke dveřím, abych zkontroloval, že je Maličký zavřel. Pocit se znásobí asi desetkrát a já zmateně nakrčím obočí, než pootevřu dveře a vyjdu ven, rozhlížející se po okolí.

Srdce se mi rozbuší, když pár set metrů ode mě uvidím v klubíčku mně moc dobře známou osobu.

,,Maličký," zašeptám a rychlým krokem se vydám k brunetovi ležícímu na chodníku.

,,Edwarde, pomoz mi," dolehne k mým uším šepot Maličkého a já přísahám, že takhle jsem se nikdy o nikoho nebál. Sehnu se a vezmu ho do náručí, než se rychle vydám zpátky dovnitř. Kopnu do dveří, abych je zabouchl a sklouznu pohledem na bruneta, který vypadá, že ztratil vědomí. Povzdechnu si, vyjdu s Maličkým po schodech do druhého patra a projdu do ložnice, kde ho položím do své postele.

Takže se dneska vyspím na křesle, problikne mi hlavou. Posadím se vedle Maličkého a povzdechnu si.

,,Nechtěl jsem, Maličký, ale spravím to, slibuju," přehodím přes něj deku a s posledním pohledem na něj opustím pokoj. Sejdu po schodech a cestou si vezmu novou láhev whisky. Od tý doby, co znám Maličkého mám větší spotřebu, zasměju se potichu a posadím se do křesla. 

,,Na zdraví," zamumlám a v dalším momentě cítím, jak se mně velmi dobře známá chuť rozplývá na jazyku. 

Musím tenhle nepořádek spravit. Nejlíp hned zítra.