Cena za lásku

viii

/hiiii! vitam vsechny a hlavne mou milovanou bestie u osmy kapitoly tyhle uzasny lovestory <3 doufam, ze si ji uzijete!! miluju vas <3/

Words: 792

-----------------------

Edward:

Co jsem si, sakra, myslel? Frustrovaně si prohrábnu vlasy, před očima stále vidím jeho rty centimetr od těch mých. Nemám čas líbat devatenáctiletý kluky, potřebuju zlomit kletbu, vyčítám si v duchu. Ale William může být tvoje šance, podsouvá mi podvědomí, nutící mě si nalít další skleničku whisky. Nehodlám se opít, na to bych potřeboval tak deset lahví whisky, snažím se pouze utišit toho nezvaného hosta v mé hlavě, který mě nutí šílet z mých rozhodnutí.

Opřu se do pohodlí koženého křesla a zavřu oči. Z nějakého, pro mě nepochopitelného důvodu, si chci dát facku za chování k Modroočkovi. Nejdřív na něj křičím jako smyslů zbavený a potom se ho snažím políbit, pomyslím si a zmoženě zasténám. Pohledem vyhledám hodiny a přemýšlím, jestli brunet spí. Musím se mu omluvit, bleskne mi hlavou a vyšvihnu se do stoje. Vezmu ze stolku knihu obalenou v již popraskaných tvrdých deskách a nalistuji stranu o snech. Není to sice poprvé, co se do něčího snu přemisťuji, ale tentokrát mi na tom záleží více než kdy jindy.

V tichosti prohlídnu dvoustranný popis a rady k přemisťování do snů, než najdu frázi, kterou potřebuji.

,,Vybavíte-li si podobiznu vám známého člověka a se zavřenýma očima vyřčete frázi Wyzamallis de dramo o /jméno dané osoby v prvním tvaru/ sialto, v okamžiku nahradíte již probíhající sen spícího vámi a jakýmkoliv místem si vyberete," přečtu šeptem a odložím knihu stranou. V hlavě se mi objeví známé modré oči a hnědý rozcuch, když vyslovím danou frázi.

,,Wyzamallis de dramo o William Wells sialto."

---------------------------

Objevím se ve mně známé místnosti s bílými a černými dveřmi. Automaticky zamířím k bílým, černé jsou pro noční můry, a to je to poslední, co chci Modroočkovi přinést. Pootevřu dané dveře a vstoupím do další místnosti, která se tvoří mou představivostí. Zavřu oči a celá místnost se promění v pokoj s mám koženým křeslem. Usměju se a posadím se, čekajíc, kdy vstoupí William.

Dveře se otevřou, vidím bruneta, jak vstupuje dovnitř, ale jakmile jeho pohled ulpí na mě, polkne. Po chvíli beze slova překročí práh a posadí se naproti mně. Nervózně se ošívá, bojí se mě.

,,Ahoj," proříznu ticho a spojím pohled s tím jeho.

,,Ahoj," zamumlá brunet a rozhlédne se po místnosti, než svůj pohled zabodne do země, nervózně si promne ruce. Povzdychnu si a doliju si skleničku.

,,Chci se omluvit, Williame," promluvím po chvíli a odpovědí je mi Modroočkův zmatený pohled.

,,Cože?" pozvedne obočí a narovná se. Ačkoliv se nedivím, že mi nevěří, hluboko dole mě to zabolí.

,,Chci se omluvit, že jsem se choval jako hlupák, Maličký," zopakuji.

,,Aha," pokývá William hlavou a opět skloní pohled. Promnu si kořen nosu a projedu si prsty svoje tmavé kudrny.

,,Co chceš vědět?" přistoupím na nejlepší plán B, co mám, čekajíc zával otázek od bruneta.

,,Vážně jsi mě chtěl políbit?"

,,Cože?" zmateně se narovnám a upiju ze skleničky. Tohle ho zajímá?

,,Vím, že jsi mě slyšel. Chci odpověď." založí si ruce na prsou a opře se do křesla naproti mně.

,,Nevím. Možná v tu chvíli." zamumlám v odpovědi a William se ušklíbne.

,,Musíš to přece vědět určitě. Naklonil ses a zbýval doslova centimetr, než bys mě políbil. Musíš vědět, jestli jsi to chtěl udělat." zamumlá nazpět, skoro jako by se uklidňoval. Nevím, Williame, nevím.

,,Nevím, opravdu ne, Modroočko." prohodím omluvně.

,,Musíš to vědět, sakra! Nebo mě chceš zmanipulovat a pak odkopnout?! Není to poprvé, Edwarde, musíš vědět, co chceš." zvyšuje William postupně hlas a já cítím rostoucí hněv.

,,Nesnaž se mě o ničem přesvědčit, Williame, budeš toho litovat." procedím skrz zuby, snažím se kontrolovat svoje emoce.

,,Tak se mě nesnaž sbalit, když nevíš, co chceš, Edwarde! Nemotej mi hlavu, sakra!" vyšvihne se brunet do stoje a rozhodí rukama. Začínám vidět rudě a jestli toho William rychle nenechá, vím, že budu svých dalších rozhodnutí litovat.

,,Williame-"

,,Ne! Přestaň mě furt o něčem přesvědčovat, Edwarde! Mám toho plný zuby! Ty jsi ten, co mi leze do snů už od prvního dne! Ty jsi ten, kdo se mě snaží svést a přitom neví, co chce! Ty, ne já! Tak mě, laskavě, přestaň poučovat, ty jeden idiote!" vypění William a jakmile vysloví nadávku, přestanu se ovládat. Přitisknu ho zády ke zdi a moje pěst se srazí s místem těsně vedle jeho hlavy.

,,Mám chuť tě za tu tvoji drzost prohodit oknem." procedím skrz zuby, mysl mám zatemněnou a krví mi koluje adrenalin. William vypadá, že je na tom stejně, protože ani necukne. Naopak. Na jeho krku vystoupne žíla a jeho obočí se zvlní hněvem.

,,Nemusíš se namáhat, půjdu sám, kudrnáči." odsekne mi a jedním pohybem mě odstrčí. Rychlým krokem odejde z mého dosahu a práskne dveřmi, opouštějící mou společnost. Zády se opřu o zeď a snažím se vydýchat, co se to právě, zatraceně, stalo.

,,Idiote." zamumlám směrem k mé osobě a hlavou bouchnu do zdi.

Tak tos teda zlepšil, Edwarde.