Cena za lásku

xxxvii

/hi! krasne utery<3 opet pridavam tw k dnesni kapitole, ale mensi, než minule! uzijte si kapitolu! <3/

Words: 1233

----------------

William:

Ležíme v posteli, moje hlava na Edwardově nahém hrudníku, naše srdce synchronizovaná. Pomalu oddechuji, Edwardovy prsty mi jemně prohrabávají vlasy a na mé tváři je malý úsměv. Uvědomuji si, že mě minulou noc svlékl, ale místo toho, abych se styděl, mi to z nějakého důvodu vhání teplo do podbřišku. 

Cítím se...zvláštně. Jako by teď všechno bylo až moc hezký. Jako by se to zase brzo mělo zkazit. A děsí mě to. Děsí mě představa, že jeden z nás udělá něco, co zkazí jakoukoliv pohodu, co mezi sebou teď máme. A mám pocit, že to budu já s mou otázkou.

,,Edwarde?" zvednu hlavu.

,,Mhm?" zamumlá se zavřenýma očima. Musím se usmát. Jako by v tenhle moment nezáleželo na ničem jiném, než na nás dvou. 

Zůstanu potichu a skloním hlavu zpátky. 

,,Chceš se na něco zeptat, Maličký, cítím to," promluví Edward a zvedne mou bradu. Jeho smaragdové duhovky jsou upřeny na mě a leskne se v nich malý rozkaz. Chce, abych se zeptal. Povzdechnu si.

,,Nechal bys Isaaca, aby mě znásilnil, kdybych byl cizinec?" posadím se. Edward nakrčí obočí a zvedne se na loktech.

,,Kdybys mě neznal?" pokračuju, načež si Edward povzdechne.

,,Ne, Maličký," odpoví a sedne si.

,,Nenechal bych nikoho, aby někomu dělal něco proti jeho vůli," uhne pohledem, jako by si na něco vzpomenul. 

Edward:

,,Nikdo si nezaslouží být využit, Maličký. Nikdo."

Na tváři Maličkého se objeví zmatení a vidím, že se chce zeptat, nad čím přemýšlím. Pousměju se a lehnu si zpátky. Maličký to vezme jako pokyn, aby svou hlavu položil znovu na můj hrudník, nad čímž sebou trochu cuknu. Něco ve mně chce, abych se odtáhl. Říká, že na tohle nemám čas. I přesto se ale trochu uvolním a zavřu oči. 

,,Nemusíš mi nic říkat, Edwarde," zašeptá Maličký.

,,Já vím. Řeknu ti to, protože chci."

*flashback*

Obklopuje nás s Isaacem tma a jen malé světýlko lucerniček, které držíme oba v ruce, dopadá na naše boty. Cítím teplo Isaacovy ruky, která mě drží, když jdeme lesní cestou k mému obydlí. Usmívám se, protože se cítím, jako bych našel svou spřízněnou duši. Otec vždy mluvil o tom, jak jednou najdu dívku, se kterou se budu cítit krásně. Že se s ní ožením a založíme rodinu, aby se náš odkaz rozšířil do dalších generací. 

Ale když jsem na jedné z otcových schůzí uviděl Isaaca, začal jsem pochybovat, zda si opravdu musím vzít dívku. Jeho blonďaté vlasy byly vždy rozházené, zatímco ty moje byly perfektně upravené. Isaacovy modré panenky zářily na míle daleko a jeho tvář, jako by vytesali andělé. Moc často se nesmál, ale kdybych měl možnost zarámovat si jeho úsměv a pověsit ho ve své mysli, udělal bych to. 

Isaac je z vážené rodiny, stejně jako já, možná proto jsme se potkali. Naši otcové se znají očividně dlouhá léta, soudíc podle jejich způsobu komunikace. Jeden večer se u nás doma pořádal schůze a čirou náhodou Isaacův otec naznal, že je načase, aby svého syna zasvětil do obchodu své rodiny.