Good Company

Flash Gordon

Londýn, 3.9. 1979:
Jmenuji se Linda Jane Mercury. Narodila jsem se roku 1974. Baví mě hodně věcí. Ale moje největší koníčky jsou: sport, hudba, kreslení a čtení. Podle mě to mám hlavně po tátovi. Přesněji ráda zpívám, kreslím a nejraději čtu komiksy o superhrdinech. Vlastně dělám ráda i spoustu jiných věcí. Dnes jdu poprvé do školy, která je tady v Londýně za rohem a těším se.

Do třídy přijdeme ruku v ruce s mamkou. Ta mi poradí, ať si sednu úplně dozadu. Prý po mně nikdo nebude nic chtít. Moji noví spolužáci a učitelka se zdají být fajn.

Po první hodině vycházím z mojí nové školy spolu s dalšími lidmi. V dálce vidím postavu, nejspíš muž, ale není moc vysoký. Pomalu mi začíná připomínat někoho známého... teď si uvědomit koho mi připomíná... jé, to je táta s nějakým papírem v ruce. S ním mám velmi dobrý vztah. V ruce má nějaký barevný papír, kde je Flash. To je můj nejoblíbenější superhrdina a komiksy o něm miluju. Naučila jsem se číst, když mi byly čtyři roky. Takže je čtu sama.

Radostí povyskočím a rychle se rozběhnu za ním. Umím běhat celkem rychle a jestli jsem po tátovi tak mi půjde dobře sprint. Skočím mu do náruče, a málem ho převrátím.

,,To je Flash, že?" usměju se, když mě postaví na zem. ,,Škola je super."

Pohladí moje černé vlásky a usměje se.
,,To... jsem rád."

,,Mám ráda lidi a tam vypadají všichni vážně skvěle." popíšu mu názor na školu. Pak se začnu zajímat, co tam má. Zjišťuji, že se tam píše něco o nahravání. Může mi to taťka dát? ,,A dáš mi... Flashe, prosím?"

,,Hele drahoušku, mám pro vás velkou novinu, Lindo." odbyde mě. Mám taťku opravdu ráda, ale, když mě takhle odbývá a odstrkuje, tak ne.

,,Hej. Tak nás nenapínej, tati." chytnu jeho ruku a zatahám ho za bundu.

,,Buď trpělivá." mrkne.

,,Co kdybych vám to řekl v cukrárně?" řekne táta.

Hej, chci vědět, jakou má pro nás novinu. Ale miluju sladké takže se do cukrárny taky těším. Už pomalu začínám přemýšlet, co si v té cukrárně dám.

,,Jasně, tak jdeme!" zapištím.

V cukrárně:

,,Nezlobila tě ve škole mamka?" ptá se mě táta a zasměje se. Mamka odešla předtím.

,,Tati, mamka nezlobí." řeknu.

,,A chceš tedy říct tu novinku s tím Flashem?"

,,Jasně!" zakřičím. ,,Povídej. Už nic neříkám a jsem jedno velké ucho. Tak to řekni."

,,Tím si nejsem jistý." řekne pomalu táta.

,,Možná jsem." řekne táta ještě pomaleji než předtím.

Protočím otráveně očima. ,,Už to řekni. Chceš abych ti ten medovník snědla?"

,,V žádném případě. Bude se o něm natáčet film. Těšíš se na něj?" řekne s hodně širokým úsměvem táta.

,,Em... jo! Jasně, že jo! Cože? To je skvělý, kdy to vyjde?"

,,To není to nejlepší. Budeme k tomu dělat soundtrack." řekne celkem pyšně táta.

Táta se zasměje. ,,Je fakt vtipný, koukat se vždycky na tvůj výraz, když tě něco hodně ohromí."

Urazím se. ,,Hej." Šťouchnu do něj. Proč by se mi měl smát?

,,No tak promiň." kývne na mě táta.

,,Já ti tedy odpouštím." řeknu. ,,Máš písničky?"

,,Jsi normální Lindo? Je to čerstvé, vím to od dnešního rána, musím je napsat." říká mi táta a kroutí hlavou.

,,Brian taky miluje Flashe!" hladí mě táta po ruce a zívá. ,,To jsi měla vidět, jak byl z toho nadšený. Chce se dát přejmenovat na Flash Gordon."

,,Říkal, že je Flash nejlepší superhrdina." usměje se na mě táta. ,,Samozřejmě má rád velkou spoustu ostatních, ale tenhle mu prý nejvíc přirostl k srdci."

,,On miluje superhrdiny?" řeknu nadšeně.
,,Víš, že chci být superhrdinka?"

Táta dostane záchvat smíchu. ,,Prý superhrdinka! To určitě budeš!"

Usměju se. ,,Budu no."

,,To se ale budeš muset ještě hooodně učit!"

,,Nevadí, škola mě bude určitě bavit, protože máme hrozně fajn paní učitelku a spolužáci vypadají stejně tati."

Po chvíli spolu odejdeme domů.