Good Company

Poslední roky

Londýn, 3.3.1988
Super, nemůžu se ani učit, protože se kluci hádají, protože táta plánuje sólové album a nějaký song a nazpívat ho se zpěvačkou, která ve Španělsku zpívá Operu a to se obzvláště Rogerovi a Deacymu očividně moc nelíbí. Ale Brian May s tátou zůstávají raději v klidu a nechávají je vyvztekat se. Já si myslím, že už jsou na hádání všichni staří, protože je jim čtyřicet a že by neměli plýtvat čas, kterého mají málo, takže mají skládat písničky, ne hádat se tady. Já mám zítra psát tři testy z dost důležitých předmětů (matika děják a zemák) a určitě kvůli nim budu propadat. Takže děkuju Rogerovi a Deacymu, že kvůli nim propadnu, jsou fakt skvělí. Asi to půjdu dolů Rogerovi pořádně vysvětlit. No určitě tam budu muset jít nebo se tam povraždí.

,,Opera je skvělá!" křičí táta a mává ostatním před obličeji rukou. ,,Funguje to, vždyť to přeci funguje, drazí. Opera lidem přece připadá skvělá."

Deacy kroutí hlavou. ,,Ne, je jiná doba."

,,Jiná?!" rozzuří se ještě víc táta. ,,Lidé prahnou po opeře! Chtějí ji, milují ji!" Táta se z toho unaveně zhroutí na gauč. Ale úplně nevím, jestli lidé tohoto desetetí ocení operu. Tato dekáda, jak bych to řekla, je naplněna popem. Ta písnička se jmenuje jako město Barcelona a je to netradiční písnička, která ke stylu Queen vůbec nesedí.

Klukům se to skoro vůbec nelíbí. Nechtějí s ní mít nic společného. Asi ani nebudou muset, protože to zatím vypadá, že ho přesvědčí, aby tu píseň vydal na sólovém singlu.

Táta si stoupne na akustickou chodbu a zazpívá: ,,Tak poslouchejte vy tam.... Barcelona."

S úsměvem ho poslouchám. I když prožívá poslední roky života, hlas má úžasný. Určitě na něm lidé nic nepoznají. Ale taky si myslím, že bych se mu teď měla věnovat úplně naplno. Vymyslela jsem první věc- poprosím ho, aby mi zařídil domácí studium, že se budu učit doma a dělat přezkoušení. Stejně teď ve škole ani nemám skoro žádné kamarády, takže zas o tolik nepřijdu. A nevadí mi, že tím pádem nebudu skoro vůbec socializovaná, vždyť tady mám kluky. A ti se aktuálně hádají. Asi bych je měla zkrotit, aby konečně přestali. A uvědomuji si, že nebudu mít žádnou motivaci, ale snad to zvládnu a můj rodič mě zvládne motivovat. Třeba to bude mnohem lepší.

Táta se za námi konečně vrátí do velkého obývacího pokoje. ,,No tak jo, vydám to na sólovém singlu. Ale přijdete tak o spoustu peněz. Prosím, snažte se si to ještě rozmyslet, vždyť Vy teď můžete propásnout životní šanci, víte?"

,,My to spolu zvládneme." vyprskne Roger. ,,Neměj obavy."

,,Jak myslíte." pokrčí rameny zklamaně Freddie. ,,Tak? Dáte si pivo? Mám ho, drazí!" Táta nabídne svým kamarádům ten úžasný nápoj a oni nabídku s radostí přijmou. Já se posadím na pohovku vedle Deacyho a směju se tomu. Deacy se tomu uchechtnul, ale to byla jediná emoce. Asi ho to dost zasáhlo, ta nemoc. Poslední dobou je ještě tiší než dřív. Snad to brzy přijme a konečně se z toho vzpamatuje. Táta je totiž jeho nejlepší kamarád.

,,Na, Deacy." podá mu lahváče. ,,Jen se pořádně napij."

Deacy se ušklíbne a převezme si lahev piva. ,,Proč?"

,,No, proč, jen tak!" rozesměje se na celé kolo táta a sedne si. ,,Vy ostatní taky pijte."

Deacy se nakonec rozesměje a s ním se rozesměje i zbytek kapely. Smích těch čtyřech dohromady zní tak strašně úžasně, že mi to v tuhle chvíli připadá dojemné. Pak se začnou bavit, jako by se "nikdy nehádali" (musím říct, že ta hádka stála za to) a neproklínali. Baví se tak, že tomu já moc nerozumím. Což mě taky ale celkem zaráží, protože většinou i jejich nejpodivnějším konverzacím rozumím. Ale smějí se u toho a to je důležité. Táta jim najednou zazpívá Barcelona such a beutiful horizon, což mě probere a začnu vnímat. Brianovi se ta skladba nakonec začne líbit. To je jasné, že bez něj a jeho míru by se Queen povraždili. I když, bez těch hádek by to ale také nebyli Queen. A bez Queen hudby by nemohl existovat svět.

,,Barcelona! It was first time we met!"

Ta píseň a ten zpěv se mi zamlouvá. On by to možná i hit mohl být. Já mám pocit, že je tahle skupina stále populárnější. Nebýt podle kritiků Nejlepšího osmdesátkového alba The Works, tak jejich popularita klesne.

Ale.... já nechci, aby skončili. Jasně, nebudou to oni. Bez táty tahle kapela nebude dokonalá. Ani úžasná. Nebude. Ale zase si vůbec nedokážu představit jejich konec. To je pro mě nepředstavitelné. Jsou aktivní celý můj život, je to taková moje největší životní jistota, takže musí být dál dohromady, ale vadí, že nebudou mít zpěváka. Lépe řečeno tak dobrého zpěváka. Ale oni nebudou chtít, to je mi jasné. Škoda.

Už na mě padají deprese. Ale zatím to zvládám celkem statečně. Zatím jsem ještě v pohodě a myslela jsem, že na tom během té nemoci budu hůř. A tím hůř myslím jako fakt mnohem hůř. Ale táta mě nevzrušuje. Myslím si, že jsem špatná dcera. Nebo mám prostě nějakou hodně vážnou mentální poruchu. Vždyť mě ani nevzrušuje a je mi to upřímně i celkem jedno, že má můj táta smrtelnou chorobu. Nebo jedno mi to není. Ale všechno je úplně normální. Přijde mi zkrátka divné, že jsem nedostala depreseee.