Good Company

COŽE????

Londýn, 1.5.1987
Ten incident v Budapešti jsme si vyříkali. Právě teď se vracím domů ze školy a vcházím do předsíně. ,,A-ahoj jsem doma."

,,Freddie?" slyším u našeho obývacího pokoje smutného Rogera.

Táta se usměje. ,,Dnes.... dnes všichni přijďte na večeři, bude.... bude vařit Jim, který je moje.... prostě, nová láska. Musím to oznámit."

Asi mě neslyší. Akorát fakt nevím, co by jim nebo nám asi tak mohl oznamovat. Nevím, co ho zase napadlo.

,,Oznámíš smutnou novinku, říkáš...." odmlčí se hned zase na chvíli Brian. ,,Nad tím teď budu muset přemýšlet. Snad nás nepohostíš a pak nás hned zas nevyženeš. Ale Ty jsi Freddie a Ty snad kapelu nenechám zaniknout. My potřebujeme Freddieho Mercuryho. A už se těším, až poznám, jak Jim vaří."

Táta se hořce uchechtne a podívá se smutně na Briana. ,,Fakt?" polkne.

Oni mě ani nevidí, takže už všichni dokonce definitivně oslepli. Ale ten táta mě už opravdu začíná pomalu dost děsit. Prý oznámí smutnou novinku. Měla bych jít dovnitř, ale já jsem ráda neviditelná.

,,To se přece nesmí stát, naše kapela tady musí být do konce světa." začíná už trošku Rogera přemáhat ten jeho vztek. ,,Takže jsem moc zvědavý. A těším se na Jima."

,,Dokonalý chlap....." zašeptá neutrálně táta. Začínám mít strach o něj a o tu jeho nonstop dobrou "fredovskou náladu". Co se sakra děje?

,,Jsem tady." řeknu. ,,Jdu do pokoje, máme na víkend úkoly." Všichni se na mě zaraženě otočí, ale to je tak všechno, tátovi vlhnou oči a tři jeho nejlepší kamarádi mají strach. Z čeho? Čekají rozpad kapely? Já vůbec nemám tušení.

Raději na ně prostě přestanu čumět, zvednu ze země aktovku a odejdu do svého pokoje. Nikdo mi neřekne ani jedno slovo. Možná si myslí, že už to vím. Ale já fakt nic nevím.

Jdu nahoru po schodech, které jsem včera musela zametat. Už taky nedokážu myslet na nic jiného, než na to jeho tajemství, protože to vypadalo dost vážně. Pustím si Pink Floyd, moje oblíbence. Vůbec se u toho ale nedokážu odreagovat. Tak to raději vypnu a pustím Michaela Jacksona. U toho se odreaguji trochu víc, ale pořád nic moc, každopádně jdu dělat úkoly. U matiky jsem úplně zapomněla postup a do dějáku taky píšu úplné kraviny. Jako největší idiot si to ani neopravuji, prostě se na to vykašlu. Tak raději naprosto nehybně spadnu na postel, přestanu myslet, zavřu oči, no a pokusím se do večera spát. Stejně by mě ta nedočkavost ovládla a já bych bláznila.

Večer v 18:10:
Jak dlouho spím? Čtyři hodiny? Dole už určitě probíhá ta večeře. A ozývají se odtud hlasy. Jsem pořád ještě rozespalá, takže si nejdřív neuvědomuji, že něco očekávám. Jakmile si to začnu uvědomovat, málem z postele hned vystřelím a letím zase dolů. Převléknu do něčeho slavnostnějšího a vidím, že mi někdo na stole nechal nějaký vzkaz. Ten někdo mi ho sem musel dát během mého vydatného spánku. Vezmu si ten lísteček do ruky a přečtu to.

Až se vyspinkáš, přijď dolů na večeři ať se ještě najíš, v děcáku, kam Tě šoupneme, už budou po večeři.
Rog Taylor

Začnu se chechtat. To je šáša, ten bubeník, takže asi půjdu, jinak budu do zítra hlady. Táta mě šoupne do děcáku. No, tak to tajemství bychom měli. Naštěstí to nebylo nic s kapelou, takže kluci můžou být v klidu. S nima je tedy fakt prča.

Ještě než odejdu, vysměju se do polštáře, protože předtím to vypadalo na řešení vážných věcí. Tak abych to nepokazila.

V kuchyni si mě jako první všimne Roger. Od té doby co nosí čočky je to velmi bystrý chlapec. Hned se na mě s miniaturním úsměvem podívá. Roger poklepe na židli vedle něj.

,,Už nám to můžeš říct." řekne tátovi.

Ještě nějak nejsem psychicky připravena. ,,No.... tak to asi řekni."

,,Vyšly mi pozitivní testy na HIV." řekne smutně táta a podívá se na nás. A tahle jedna krátká věta mi úplně změní život jako ještě nikdy nic. Cože nám to právě řekl? Rozběhnu se k němu a hned mu skočím kolem krku. Obejme mě a já se mu naplno rozpláču do ramene, protože tohle je až moc emočně náročná situace.

,,Ne, tati, to přece není možné." zašeptám.

,,Ale je to možné, dokonce to je realita." říká nezvykle vážným tónem táta. ,,Nebudete kvůli mě brečet, že ne, drahoušci?"

Chtěla bych se hrozně zeptat, jestli ho nakazil chudák Jim, ale to je moc neslušné. A snad to není naopak, že táta by nakazil jeho.

,,Freddie, to je nám všem tady moc líto." ozve se jako první Deacy.

Z očí mi teče vodopád. ,,Já asi půjdu do pokoje. Chtěla bych tu tátovu novinku vstřebat úplně sama."

,,Freddie mrzí mě to." pokračuje v litování Brian, který brečí.

Všichni se přitáhnout do jednoho společného objetí. Já stojím na úpatí schodiště a pozoruji legendární partu, která začíná zanikat. Ve třech to nebudou Queen. Roger s Deacym taky začnou brečet.

,,Rogere, můžu projít?" zeptá se ho Jim. Celou dobu tam nehybně seděl, takže teď se jde se slzami v očích projít ven. ,,Freddie? Milujeme Tě." slyším ještě.

Odejdu nahoru.

Ach jo, lidi, tenhle život už je na mě až moc depresivní. Doufám, že se to něčím zase převrátí. Ale musím tedy říct, že to tátovo překvapení jsem opravdu nečekala. A to tátu jako nakazil Jim?
Pro bulvár to ale bude dost velká show, až se to dozví. Takže budu dělat všechno pro to, aby se to žádný novinář ani nikdo jiný nedozvěděl, protože by nastalo peklo jak pro mě ve škole tak pro Queen. Táta prostě neměl spát s úplně každým, Brian ho pořád varoval. Počkat počkat, jestli mého tátu nakazil Paul Prenter, tak ho vlastnoručně zabiju. Paul Prenter je haaaajzl.
Jestli Paula Prentera ještě někdy potkám, tak ho smrtelně vážně zabiju.