Good Company

Politická píseň

Mnichov, 15.12. 1983
Sněhu přibylo. ,,Máte už skoro hotové to Vaše nové album pojmenované The Works. slyším pana Beache za dveřmi povídat se skupinou. ,,Takže co.... myslete. Rozhodněte se. Budete ještě chtít psát nějaké písničky na.... The něco?"

Zhrozím se. ,,The něco?!" zařvu nahlas. Jenže mě nenapadlo, že bych tím na sebe mohla přivolat pozornost, což se stalo. Najednou se ke mně rozběhl nějaký chlap o tři hlavy vyšší než jsem já. Chytne mi tváře do ruky a zmáčkne je.

,,Co tady děláš špionko?" dýchne na mě.

,,Já-já...." Ty tváře celkem bolí a musím vypadat jak nějaký divný sumec. ,,Jsem přece Mercuryho dcera." zažvatlám.

Pustí mi tváře a mně se strašně uleví. Neměla bych vrazit do dveří?! ,,Já si myslím, že jsi úplně obyčejná žena, která se převlekla za malou holku."

,,Já jsem malá holka." řeknu klidně. ,,Freddie Mercury je můj otec a skoro každý člověk to ví."

,,Můžeš mi nějak dokázat, že nejsi nějaká Vietnamská špionka a že tady nezískáváš nějaké západní informace?" ten muž si musí tohle mé mučení opravdu fakt dost užívat.

Skoro vyprsknu smíchy. ,,No.... to fakt nejsem! Je mi to líto."

,,Neskládejte politické písně!'' zařve ve vedlejší místnosti rozzuřeně pan Beach.

,,Ale já myslím, že bojuješ ve válce ve Vietnamu a teď tady získáváš informace, jak si to jako obhájíš?"

Ten patří do psychiatrické léčebny. O čem to mluví? Neskončila ta válka před osmi lety? ,,Vždyť.... vždyť ta dávno skončila. Věřte, že Vám říkám pravdu. Severní Vietnam vyhrál, protože Američané odtáhli, když se dozvěděli, že napadají socialistický stát."

,,Ale já si myslím, že chystají útok. Američané budou chtít ten jih osvobodit, určitě je brzy napadnou." Ten muž to nejspíš myslím smrtelně vážně.

Ve vedlejší místnosti je ticho. ,,Myslete si cokoliv. Ale já tady budu poslouchat, protože mě to strašné zajímá a vy jste tady ten nazvaný host a měl-"

Najednou mě silně chytne a přišpendlí mě ke zdi. Nestihnu zařvat a on mi přes pusu dá nějaký smradlavý šátek. Hodí si mě přes rameno a utíká někam pryč. Naštěstí se včas otevřou dveře.

,,Proč ji unašíš?" zakřičí na něj divoce táta.

Pan Beach si stojící vedle kapely jen zděšeně přikryje pusu rukou. ,,Co mu mohla udělat? Pane?"

Ten chlap se lekne a pustí mě vyplašeně na tvrdou zem.

,,O-o-oon.... on, já ho našla, nelíbila jsem se mu...." koktám.

Deacy se za mnou přižene a vezme mě do náruče. ,,Co Ti udělal, Lindo?"

,,Nic, nic." říkám a musím být bledá, takže Deacy myslí, že mě nějak zmlátil.

,,Co Ti provedl?!" nevěří mi táta. ,,Tenhle chlap ublížil mé dceři, Queen!" Táta se pěkně zoufale chytne se za vlasy a vypadá dost vyděšeně. ,,Zadržte ho někdo ježkovy voči!"

,,Ale vypadá, že je v pořádku." prohlédne si mě rychle pan Beach a vypadá to, že on není v pořádku, z toho. ,,Jak Ti pán ublížil?"

,,Nijak, vůbec mi neublížil." říkám pravdu, ale nikdo kromě Deacyho mi nevěří.

,,Raději jděte domů." řekne panu Beachovi dost naštvaný Roger. ,,Teď se tu odehraje drama."

Jim Beach se dost nervózně a zmateně rozhlíží po chodbě, ale pryč nejde. Nakonec se ale rozhodne, že chytne toho Vietnamolovera. Ten se kupodivu nebrání.

,,Zavoláme, policii." řekne Freddie a chytí Rogera aby ještě neudělal nějakou blbou hloupost. Brian mezitím dojde k telefonu a zavolá do studia Mnichovskou policii.

,,Hezky, Briane." poplácá ho po zádech Roger a čekáme na policii.

O pět minut později
Policii tu mají jako fakt dost rychlou a přijela určitě to nebylo ani deset minut od našeho zavolání. Policisté byli také celkem dost příjemní a moc sympatičtí, no takhle jsem si městskou policii opravdu nepředstavovala. Dva muži zadrželi toho podivína, hned ho vyvedli ven z budovy a posadili do auta, které se na ulici vyjímá. Prý dnes ráno opravdu utekl z psychiatrické léčebny, za účelem šířit zprávu o válečném vítězství Vietnamu. No, on tam totiž hodně bojoval....

Já těm vojenským věcem nerozumím, no.

S tátou se hned potom vydáme domů, protože se podle něj prý potřebuji uklidnit a potřebuji jít brzy spát. Jsou tři odpoledne. Ale já svého tátu možná vlastně asi i trochu chápu, protože já se taky budu bát o dítě.

Táta mě brzy pošle spát, ale já nechci. Jdu tedy za ním, aby mi na dobrou noc zazpívá nějakou hezkou písničku a nebo mi vyprávěl něco hezkého, aby se mi něco hezkého zdálo.

,,Zazpívám Ti Is This The World We Created?" Vezme si kytaru a chystá se zazpívat písničku, která se dnes Miamimu nelíbila, ale tátovi ano.

Takžeee, ta písnička je fakt opravdu neuvěřitelně nádherná. Jak se to někomu může nelíbit? Je moc krásná. Je to tak hezké že asi brzy usnu a spadnu na gauč, kde sedím s tátou. Píseň mě opravdu ukolébává ke spánku. No, tak to mě táta bude muset odnést nahoru, ale alespoň si trochu zaposilujeee.