Good Company

Návrat skupiny Queen

Londýn, 1.10.1983
Skupina má za sebou konečně pauzu po velkém neúspěchu Hot Space, což pro mě bylo dost náročné. Jsem moc ráda, že tuhle aféru máme za sebou, protože to bylo takové divné. Táta mi pořád vysvětluje, že některé věci nemůžeme dělat pořád dokola, protože nás omrzí, a nebudeme je chtít dělat. Ale to mi přijde dost hrozné, že i kamarádi, které známe celý život, máme je rádi a nikdy jsme je nezradili, náš můžou omrzet jako nějaké hračky. Já tenhle pocit znám, když objevím nějakou další písničku od Beatles a pouštím si ji pořád dokola. Pak se mi píseň omrzí, najdu zase jinou dobrou písničku od Beatles a tu první písničku nalezenou ještě před ní přestanu úplně poslouchat, protože se mi více líbí ta druhá písnička.

Co se týče mého osobního života se mi teď taky dost daří, protože jsem zpátky ve staré škole. No fakt! Baví mě a jde mi to tu mnohem víc. Pardon, ale nešoupejte mě prosím do německé školy. Když k tomu neumím německy, tak s mým budoucím neúspěchem doufám dopředu počítáte a je očekávaný. Už několikrát se mě spolužáci ptali na tátu Mercuryho, který opustil svou slavnou skupinu. Učitel je naštěstí pak vždycky seřval, že politika do školy nepatří, s čímž nesouhlasím a navíc můj otec přece není John Lennon. Každopádně vždycky tam nastal hluk, protože někteří spolužáci měli rádi tátovu skupinu a začali mlátit ty, kteří ji nemilovali a pak se tam všichni začali pošťuchovat navzájem. Teď se mi daří mnohem víc, protože jsem konečně zase doma.

Zrovna dnes jsme se konečně přestěhovali zpátky do Londýna. Bydlím tady s ním strašně ráda, protože jsem na to zvyklá, ale ten půlrok byl taky fajn někde jinde a na turné jezdím ráda. Jo a do naší domácnosti se vrátil vážený pan Prenter a už není tak sympatický.

Přijde jen hodinu po našem příjezdu, zazvoní na zvonek, já s tátou jdu ke dveřím, po druhém zazvonení je otevřeme.

,,Nazdárek, miláčku!" řekne Paul. Usmívá se na tátu sladce od ucha k uchu. ,,Freddie!''

,,Nazdar." řeknu, aby mě zaregistroval. On se ale pořád jen culí na tátu a mě si vůbec nevšímá, což je dost divné, protože vždycky, když se s námi setkal jako první pozdravil mě a pohladil mě po hlavě.

Opět zazvoní zvonek, tak taťka ty vchodové dveře znovu trochu pootevře a doširoka se usměje. ,,Co tam je, taťuldo?" zeptám se.

Táta otevře dveře dokořán a mně se naskytne pohled na zbylé tři členy kapely. ,,Co? No nic. Spíš jsi se měla zeptat, kdo stojí za dveřmi."

,,Jé. Jak jste se beze mě měli, kluci?"

,,Hele nebuď tak sebevědomá, jo?" sráží mi ego táta. ,,Určitě si na tebe ani jednou nevzpomněli."

,,Myslím, že neříkáš pravdu." Roger zvedne své blonďaté obočí.

Brian s Deacym pořád stojí ve dveřích a táta právě objímá Rogera. Pohled na ně se mi hrozbě líbí, je to nádhera.

,,Freddie je můj přítel, jasný, blonďáčku?" pokará Rogera Paul a mně se zvedne žaludek.

Paul se hrozně změnil za tu chvíli. ,,Hele drahoušku. Neřekl jsem, že tě beru zpátky."

To mi vykouzlilo úsměv na tváři, Paul najednou tátu políbí. ,,Promiň, Frede."

Začne ho zuřivě líbat. Snad má táta rozum.

Paul si před něj najednou klekne a udělá na něj psí oči. ,,Prosím tě přede všemi na kolenou, určitě jsem vám všem musel chybět a Lindě nejvíc. Není jednoduché žít pouze s tátou, potřebujete do rodiny ještě jednoho člena."

Táta se usměje. ,,Tak já tě tedy beru zpátky. Ale nevím, co si myslí Linda. Opravdu se ti stýskalo?"

Rozzuřím se. ,,Co myslíš? My vůbec nepotřebujeme třetího člena rodiny, máme kočky."

,,Buď kámoš!" chytne mě za ruku Paul. ,,Mluv za sebe."

,,Nech mě, nebo tě nahlásím policii za sexuální obtěžování, Paule." zařvu vztekle a kousnu ho do ruky.

Hrkne ve mně, když se na mě táta nepřátelsky zamračí!

,,Ty jsi úplně ztratil rozum, tati?" ptám se s pláčem.

Uteču do svého pokoje a za mnou se překvapivě hned začne rychle hnát obvykle stydlivý Deacy. ,,To není vůbec fér." rozbrečím se.

,,Mně je tě tak strašně moc líto!" vtrhne ke mně do pokoje Brian.

,,No život bohužel někdy není fér." povzdechne si Deacy.

Konečně se mi povede se uklidnit. Ten člověk se za tu dobu strašně změnil, pořád vůbec nemůžu pochopit ten smutný fakt, že to můj otec nevidí. Oba dva mě obejmou a já se konečně začnu cítit bezpečně a jsem za to ráda. Už tam sedíme dost dlouho, tak se vydáme za ostatními a hned řeknu: ,,Vy to opravdu myslíte vážně? Dařilo se nám ve dvou, ne?"

Roger si promne své nádherné modré oči. ,,No hele, musím říct, že ona má pravdu."

Po chvíli ticha se táta konečně rozmluví. ,,Rogere Taylore, sklapni! Okamžitě! Co si myslíš? Čekáš snad, že tě budu poslouchat?! Je to sakra můj život, ty se do něj nepleť! Takže, drž hubu, konec!" Táta se hodně naštval.

,,Vy mě nechcete?" zeptá se raněně Paul. ,,Proč mě nechcete?''

Táta se na mě naštvaně otočí. ,,Lindo, jdi si hrát do pokojíčku!"

,,Ani omylem." zavzdoruju.

,,Nebuď drzá."

No, vydal se ke mně. Táta mě chytil za nohy, a hodil si mě přes rameno. Začala jsem mu bušit do zad. On ale dělal jako by se nic nedělo a odnesl mě do mého pokoje, idiot! On je úplně slepý nebo já už fakt nevím, táta zatím vždycky všechno prokoukl, ale teď zřejmě oslepl. Nechápu, jak může věřit tomu šupákovi. Nevidí ani, že už nejsem malá holka, která si hraje s panenkami a plyšáky. Snad to pochopí.