Good Company

Nový.... kadeřník!

Londýn, 30.10.1983
Zítra je velky svátek! Stojím v obýváku u telefonu a domlouvám si s kamarády koledování. Nikdo se mnou nepůjde, protože mám tátu, který fetuje nějaké silné drogy a já ho musím zachraňovat. Prý ho budu muset lépe hlídat. Takže logicky nemůžu jít někam koledovat. Snad se něco takového už nikdy nestane, protože už teď jsem divná. Já se za ně nestydím, protože to vůbec nebyla jejich vina. Hodili jim to do pití, takže za to vlastně vůbec nemůžou. Oni se za to ale trochu stydí, že nedávali pozor. Kdyby se to nestalo, neměla bych ostudu já, ani oni, jakožto slavná skupina Queen. Ve škole se na mě skoro všichni divně koukají, protože už ví, co se stalo- můj táta se neuvěřitelně zfetoval. I učitelé se mě na to ptají a hodně divně na mě koukají, když jim to vyprávím. Jsem z toho smutná, protože se se mnou nikdo nebaví. Nebo alespoň ne tak jako dřív a to mě strašně moc štve.

Skupina se dnes zdržela ve studiu až do večera, takže jsem sama. Už mám ale celkem chuť na večeři. Venku se ale právě silně rozpršelo. Jenže já neumím vařit a nikdo nikde. Snad brzy někdo přijde. Kluci teď opravdu tvrdě makají, i v neděli, protože chystají to nové album.

Vnitřní hlas mi ale řekne: Holčičko, to chceš opravdu zemřít teď na hlad?! Zřejmě pud sebezáchovy, každopádně si tedy obléknu svoji červenou pláštěnku a vydám se do poměrně blízkého studia. Zazvoním na zvonek, kde se ptají na jméno.

,,Jsem Mercuryho dcera!" zaúpím hladově a dveře se hned otevřou.

,,Čauky, Lindo! Jdeš za Brianem?" pozdraví mě táta podezřele vesele. ,,Matematické problémy?"

,,Mám už dost velký hlad." řeknu. Mohla jsem si namazat chleba, ale to není ono.

,,Aha, sakra, je dost pozdě. Vydržíš ještě chvilku?"

,,No, pokusím se, tati." odvětím. ,,Kdy skončíte?" Posadím se.

,,Lindo, s klukama jsme se rozhodli pro jednu věc. Jsi zvědavá? Odjedeme to album nahrát do studia v Mnichově, jako tenkrát.... co si myslíš?"

Vykulím na něj oči. Zajímavá myšlenka. To jsem nečekala. ,,Zajímavé. A kde jsou kluci?" Už se ale začnu tajně těšit.

,,Výborně, výborně." usměje se táta.
,,Šli nám do restaurace pro večeři, z čehož vyplývá, že už budeš hodně brzy sytá dáš si taky." Řekne a začne hrát na klavír.

Usměju se. Večeře? Po ničem jiném aktuálně netoužím, takže jsem šťastná. Bude žranice.

Takže tam klasicky sedím na židli a poslouchám lákavé melodie, které vymyslel sám můj velký stvořitel a zároveň můj nejoblíbenějších zpěvák, a které hraje na klavír. Začnu se pohupovat do rytmu a kývat hlavou do celkem rychlého tempa melodie, což způsobí pád ze židle. Poslední dobou padám, a ani nevím proč. Podívám se na tu spadlou židli a vidím, že se propadla, takže za to já nemůžu.

Takže za to nemohou moje židlové taneční kreace, ale stáří té bílé staré dřevěné a legendární židle. Kapela najednou přijde dovnitř, i s Paulem.

,,Ahoj." pozdravím je hned klečící u té křuplé židle. ,,Hele? Kluci? Vidíte to?"

,,Ty jsi taky pěkné nemehlo." zařve najednou Paul. ,,Vždycky všechno rozbiješ."

,,A co ty? Rozbil jsi rodinu, víš?" zakřičím. ,,A říká ti ten pojem vůbec něco, kreténe?"

Roger začne červenat. ,,S tím se nemá vůbec cenu bavit. Prostě si představ svět bez toho blba."

,,Co si to dovoluješ?" nasupí se Paul.

,,Co si ty pořád dovoluješ ke mně?" podpořím v tom blonďáka.