Good Company

Basák (Ratty)

Rio De Janeiro, 10.1.1983
Jdu se projít ven, protože miluji východy slunce, obzvláště ty v létě a někde u moře. Je tu trafika, tak se podívám po anglických novinách, třeba popíší Rock In Rio. Já toho upřímně sama moc nevím, nikdo mě neinformoval, no a já jsem zvědavá.

,,Deacy?!" uslyším za svými zády najednou Rogerův hlas. ,,Může mi někdo vysvětlit, co je tohle za pěknou hovadinu?"

Vzhlédnu vzhůru a spatřím noviny a tam píší, že Deacy sem dnes ráno sám přiletěl. ,,Mají tu tedy hodně chytré novináře, Rogere." řekne Robert.

,,Co, co jste tady zase našli, Rogi?'' přijde za námi najednou můj táta a taky zkoumá noviny.

Já stojím před nimi, ale oni jsou úplně slepí, takže je na sebe asi zkusím upozornit. ,,Čauky, lidi."

Takže jsou už i úplně hluší. ,,No tedy, tak tohle jsem nečekal Freddie." spustí zase Roger. ,,John Richard Deacon si svá zavazadla sám přemístil na hotel. Cože? Deacy, ano...."

Robert vyprskne smíchy. ,,To.... to je přece Ratty, ne táta. Vždyť.... no, táta přiletí odpoledne, ne?"

,,Čauky, lidi." řeknu trochu zřetelněji, jako na nedoslýchavé.

Tentokrát mě už všichni tři zaregistrují, ale někde zřejmě ztratili Briana, sakra.

,,Můžete mi to přečíst?"

Roger otevře pusu, že to přečte, ale táta mu ji zacpe, aby nemluvil. ,,Deacyho/Rattyho přílet. Ty's zapomněla číst."

,,Freddie, nech ji, já ji s tím chápu!" pohladí mě soucitně Roger. ,,Jen.... zapomněla číst."

Robert výrazně otráveně zakoulí očima.

,,Já zapomněla číst?" ptám se nechápavě.

Táta si mě změří pohledem. ,,No.... určitě ano. Nebyla jsi měsíc ve škole a takové věci se snadno zapomínají, jinak by sis to přečetla sama."

,,Co zítra hrajete?"

,,Under Pressure a Is This The World We Created a nevím." usměje se Freddie.

,,No, tak dobrý, on ví jenom dvě písničky z celkově třiceti, které budou zítra na koncertě hrát.

,,Tu písničku The World We Created budu hrát jen já s.... Brianem." rozhlédl se táta.

A v tu ránu na nás zpoza rohu vybafne kudrnatý Brian s úsměvem na třicetisedmileté tváři. ,,Nazdárek, Lindo. Proč jste mi utekli?"

,,Já nevím." zamračí se překvapeně Roger a podívá se nechápavě na tátu a Roberta. ,,Briane? Ty říkáš že my tři jsme Ti snad odněkud "utekli"?"

Brian se opře o zeď té trafiky, ale když uslyší Rogerovu otázku, tak se zase nechápavě zamračí on. ,,Vy jste domluveni, jo? Abyste mi utekli, jo? Já snídal, otočím se a vy nikde Rogi."

,,My jsme viděli někoho kudrnatého venku, Briane." snaží se to s mírem a láskou vyřešit táta.

,,A byl vysoký?"

,,Určitě." zakoulel otráveně očima táta.

Brian se zamračí, ale začne se usmívat. ,,Čemu se smějete?"

,,Tomuhle krásnému novinovému článku, přečti si to." zasměje se Robert.

,,Ty kráso!" vyprskne najednou smíchy Brian. ,,A to jako myslí seriózně, jo? No teda.... to jsou fakt inženýři tihle lidé. Vždyť si nejsou vůbec podobní. Novináři jsou divní."

Brian se tam tomu ještě chvíli a dost nahlas směje a komentuje (nebo spíš kritizuje) schopnosti novinářů, zatímco my se tam nějak snažíme předstírat, že ho neznáme a je cizí člověk. To by nám určitě každý uvěřil, když je to kytarista známé kapely, a když to tvrdí ostatní členové té kapely.

Táta s Rogerem najednou odejdou za roh. Táta dostane záchvat smíchu a Roger ho odtud odtáhne. Jestli se zhulí tak zapomene i na The World We Created.

Táta, Brian a Roger mě a Roberta pozvou na zvukovku, kde zahrají Under Pressure, což zní ale divně. Je to takové.... prázdné a takové neúplné, ale kluci to přesto na koncertech hrají. Je to takové, protože ta písnička byla napsána jako duet a zpívají ji dva lidé, ale táta ji tam zpívá celou úplně sám. Pak to není ono. To říkám já, ale obyčejným lidem se to takhle asi líbí.

S Robertem sedíme v hledišti a posloucháme, jak kluci hrají a zpívají jednu z jejich mnoha úžasných písení. Sedíme tam tak vedle sebe a oba s Robertem mlčíme. Napadne nás kluky rozhodit tím, že do toho začneme tleskat a jásat, jako kdybychom byli diváci. Je to přece zkouška se vším všudy. Začneme tleskat, jen tleskáme do rytmu, ale pak k tomu začneme ječet. Kluci si toho nejdřív nevšimají, tak začneme řvát hlasitěji a dělat blbosti. Táta s Rogerem a Brianem se tomu začnou smát a táta reaguje tak, že nám mává.

,,No, jste dobří." pochválí nás po zvukové zkoušce táta. Pak pochválí i zbylé hráče a kamarády za to, jak pěkně to na tom pódiu zahráli. ,,Kluci, jsem na Vás všechny moc pyšný a cítím v kostech, že naše koncerty budou famózní. Opravdu.... všichni si to užijí a mám taky takový pocit, že letos se nám povede něco úžasného. Opravdu, kluci, drahoušci."

Přikývnu hlavou a obejmu ho. ,,Taky si to myslím. Jste úžasní, všichni. Fakt."

Po zvukové zkoušce jdeme na letiště, kde musíme přivítat našeho slavného velkého člena basáka Rattyho tedy Johna Deacona. Queeni jsou nejlepší kapela, kterou jsem kdy poznala a která je a kdy bude, protože Under Pressure by bez nich nebylo. Teď mluvím o dokonalosti a originalitě jejich písniček. Oni za ta léta napsali samozřejmě už velkou spoustu písniček, ale Under Pressure je něco vyjímečně dokonalého. A taková je i spousta jiných písniček. Strašně moc se těším na ten zítřejší večer, protože úplně všechny lístky už jsou vyprodané. Třeba si ten kluk koupil poslední.