Good Company

Kdo ho tedy nakazil?

Londýn, 2.5.1987
Jdu dolů na snídani! ,,Jime, lásko?" zeptá se vystresovaně táta a mile se usměje, když se přítel otočí. Je očividné, že ho miluje, i Jim jeho. Oba se milují, konečně si našli spřízněnou duši a rozhodně lepší, než byl tátův minulý přítel. A taky je dost možné, že ho nakazil tou chorobou. Nebo kdo ho sakra nakazil?

Přijdu dolů a pohledem sjedu kluky sedící u stolu.

,,Teď se musíme nějak domluvit." zašeptá Roger.

,,Já tomu pořád nemůžu uvěřit." zase se skoro rozbrečím.

Brian mě opatrně chytne za ruku. ,,Každý se s tím musí smířit, ne?"

,,Jo." vydechnu potichu.

Táta se svým přítelem nám připravují snídani. ,,Společné aktivity mě tak baví, drahý. Budeš mi chybět. Až budu.... tam někde.... a docela se bojím, jaké to bude, až Tě neuvidím a neuslyším. Mám strach, Jime."

Už se zase opravdu skoro rozbrečím, ale naštěstí to tentokrát zvládnu. Ještě nikdy jsem neviděla, že by byl skoro pořád veselý Freddie Mercury takhle smutný. Je to divné, když ho znám tak dlouho, ale opravdu ho takhle neznám. I když, když se naši rozváděli.... Ale takhle ho neznám, to nemůže být on. Vždyť se začal připravovat na smrt.

,,Jsem smutný." pošeptá nám Deacy, během tátova připravování snídaně se svým hluboce milovaným přítelem.

,,Vážně?" řekne sarkasticky Brian.

,,Jsem šokovaný." pokračuje dál Deacy. ,,Ale to nám nepomůže a měli bychom se radovat. Z Freddieho života. Nenapadá mě lepší řešení."

Roger a Brian s Deacym souhlasí a zase brečí. Ty slzy si pak začnou navzájem stírat a vypadá to dojemně. Po chvíli Deacy setře pár slz i mně, protože taky brečím. Neuvědomuji si to, ale prostě jsem se rozbrečela, což se mi teď bude stávat. Pak se nikdo nehýbe a každý myslí na něco úplně jiného, jen jeden se hýbe, protože táta přestal a taky si sem sednul. A tak všichni sedíme u stolu a někam koukáme, abychom nějak vstřebali zlou zprávu, že táta brzy zemře.

Večer před spaním:
Ve sprše na sebe pustím horkou vodu a vstřebávám všechny ty špatné myšlenky. Najednou uslyším z ložnice dva hluboké mužské hlasy. Oba dva mluví dost nahlas a já je tedy dokonale slyším. Já, Linda Mercury, vychovávaná skupinou Queen a jejich okolím. Nechci jejich rozhovor slyšet, ale oni mluví až moc nahlas a to musí slyšet snad i kluci a možná i naši sousedi. Nebylo by lepší, kdyby táta neopustil mamku o pár let dřív a neměli by mě? Tehdy, když ta kapela nebyla známá. Teď bych tady nemusela mít tyhle deprese.

Freddie Mercury je s Jimem v ložnici a o něčem hrozně důležitém si povídají. ,,Jime.... já Tě strašně miluji."

Slyším zvuk políbení.

,,Cítíš to stejně?" Táta má obavy, to je na něm hrozně slyšet. Jime dělej odpověz mu už sakra....

,,Ano, miláčku." nejspíš se usměje Jim. ,,Taky o Tebe nechci přijít. Fakt."

Táta se v posteli trochu převalí. ,,Já.... chci, abychom spolu něco vyřešili. Fakt Tě miluji a jsem rád, že mě má dcera zavedla tam, kde jsem se znovu zamiloval. Jsi určitě můj úplně poslední přítel, protože nikoho jiného už nechci. Prosím nepouštěj mě, Jime.

Jim se také trochu zavrtí. ,,Freddie...."

,,Moc Tě miluji, jsi má láska." říká dokola táta.

,,Tuším, co chceš říct..." skočí mu do řeči Jim a pokračuje. ,,Opravdu tuším, Freddie. A nemusíš to trapně okecávat. Chtěl.... chtěl bys vyřešit závěť."

Táta i Jim chvíli mlčí.

,,Je to jasné. Tak to už zbytečně neokecávej. Freddie, jestli to chceš teď opravdu vyřešit, tak se prostě zvedneme a půjdeme to vyřešit." Jim i táta zase mlčí. ,,Neopustím Tě. Moc Tě miluji. Takže mi nevadí, když chceš řešit závěť ve 22:00 večer."

,,Děkuji, Jime." řekne tiše táta a skočí na něj. ,,Moc. Moc, Jime."

Pak nastane ticho. Raději si nepředstavuji, co se tam děje, ale táta notáře asi nevolá a slyším chrápání, ježkovy zraky, jeden už usnul. Takže to teď nevyřeší a zítra se nebude řešit nic jiného.

Alespoň jsem se přesvědčila, že můj táta hodně miluje svého přítele a on miluje jeho, což je důležitá věc, bez které vztah pořádně nefunguje. Jsem.... jsem za něj ráda. Jsem za jeho přítele hrozně ráda, protože má konečně někoho normálního.

Raději odejdu do pokoje.

Ježkovy zraky, Linda v pondělí dostane pětku, protože nemá hotové domácí úkoly. Zítra je určitě neudělám. Snad mě chápete, že se chci věnovat nemocnému tátovi a Jimovi, takže na učení teď nemám ani pomyšlení a asi holt propadnu. Teď jsem se ve škole snažila a teď budu na sto procent zase úplně mimo, protože budu myslet na tátu a jestli ho Jim nakazil a nebo ne. Měla bych najít nějaký televizní pořad na rozptýlení.