Good Company

Jim Hutton

Londýn, 28.3.1985
Je čtvrtek. S tátou se nudíme, protože nemáme nic na práci a jsme doma. Kapela už začala připravovat zase nějaké další nové album a teď má zrovna týdenní dovolenou. Takže táta se už šestý den válí doma, noc nedělá, maximálně kouká na něco v televizi. Už mě to taky začíná pěkně štvát, protože musím teď chodit do školy, což je ústav samých pitomců. Má to takhle sice spousta lidí, ale většina nejsou potomci známé celebrity! Děti slavných většinou chodí na nějakou soukromou školu.

Podívám se na naše hodiny. Za deset minut budou přesně tři hodiny odpoledne. Chtěla bych ten čas jeho dovolené strávit s ním, ale ne abychom se spolu dívali na něco "zábavného" v televizi. ,,Prosím Tě mockrát, pojď někam ven." řeknu prosebným hlasem línemu praseti válejícímu se na gauči. ,,Na televizi se můžeme dívat večer."

Ostatní jsou někde pryč. Kluci jsou normální, prostě vzali manželky a děti, odjeli pryč a užívají si, narozdíl od nás. 

Už mám celkem dlouhé vlasy. Napadne mě vzít tátu k Jimu Huttonovi. Táta by taky potřeboval přestřihnout vlasy a tenhle je fajn. Myslím si, že se tátovi bude dost líbit, ale nejdřív ho budu muset zvednout z gauče. Roger u něj jednou byl a pak byl nadšený a měl hezké vlasy. Opravdu. Dobře, Rogere. Teď jsem si na Jima vzpomněla, protože mě štvou vlasy. Takhle dlouhé jsem je měla, když táta s klukama pracoval na albu roku 1984, které pojmenovali The Works. Ten čas strašně letí, nedávno jsem byla u vytváření The Works a ono už je to přes rok vydané album. Hrozný, jak ten čas rychle letí.

Vezmu ho tam, akorát ještě nemá tušení, jak to mám tedy zvednout, protože je právě zaujatý televizi, takže je to naprosto jasné. No je, určitě mě teď nebude vnímat. Prostě zvednu ovladač na televizi ze stolu před gaučem a televizi mu rychle vypnu. Hned od něj schytám nevrlé a podrážděné vrčení. Nemá být tak závislý, má se věnovat dceři, kterou si vzal do péče. Ovladač mi vytrhne z ruky. Sakra, teď si určitě znovu tu televizi zapne. Ale opak byl pravdu a řekl, že by se mnou opravdu měl někam jít.

Dojdeme k budově, kde jsem byla naposledy před dvěma rukama. Kadeřnictví Jim Hutton?! To tady bylo?!

,,Můžeme dál?" zakřičím.

,,To k nám dneska přišla ale vzácná návštěva, Freddie Mercury." usměje se na nás muž s milým úsměvem.

Úsměv mu oplatím. ,,Může dál? Já jsem.... já jsem ho přivedla, Jime."

,,Naprosto v pořádku, já jsem za Freddieho u mě rád." odpoví Jim.

,,Vážně?" rozzářím se radostí. ,,Nevadí Vám to? Neměl jste třeba na teď někoho objednaného?"

,,Končil jsem, ale kvůli Vám tu zůstanu."

To si jako vážně nechá volno ujít kvůli nám? ,,Jste zlatý, Jime. Opravdu teď nechcete jít raději domů?"

Hutton se usměje. ,,Šli jste dlouhou cestu."

Taky se usměju a imituji jeho zdvořilost. ,,Vaše musela být mnohem delší, než naše."

Posadím se na tu stejnou židli a připadám si, jako bych byla dcera nějakého krále. Já vlastně něco takového celý život jsem, ale nejsem dcera krále a jsem dcera královny rocku. Znovu se na pana Huttona mile usměju. Opravdu existuje někdo tak milý?! Vypadá jako Paul, ale má úplně opačnou povahu.

,,Ty a Freddie u mě máte dveře otevřené, i když mám zavřeno!" směje se mile. Zamete po posledním klientovi, načež si začne znovu připravovat své už uklizené náčiní. ,,Vy jste ti nejvzácnější hosté, jaké jsem tu v mém kadeřnictví kdy měl."

,,Jděte." usměju se znovu a prohrábnu si své černé vlasy.

Najednou na chodbě uslyším Deacyho hlas. ,,Co... co vy tady sakra děláte, Lindo?!" Všimne si nás a směje se. Hned po něm do kadeřnictví přijde i Brian se svým hárem.

,,My máme sešlost, kluci?" zamračí se Brian.

,,Jsem rád za Vaši přítomnost a moc rád Vás všechny tady ostříhám." usmívá se na nás Jim. ,,Jste ti nejvzácnější, koho tu mám. Máte u mě vždy dveře dokořán."

,,Ostříhej mi to sem." řeknu a ukážu mu tu svou požadovanou délku vlasy. On mi to ostříhá přesně jak to chci. Kde se to takhle naučil? Nebo kolik mu je? Vypadá mládě! A kde na něj kluci přišli?

Na cestě domů:
Tak to se povedlo. Vypadá to, že práci soukromého kadeřníka kapely, kterou jsem si v hlavě už zamluvila, mi zabral muž, který se jmenuje Hutton. Ukradl mi práci, ale já ho mám pořád stejně ráda.

Už jdeme s klukama ven a oni se baví, ale já mám jiné myšlenky. Ten kadeřník je prý gay a právě teď ani nemá žádného přítele. Můj stvořitel má úplně blbého přítele. Můj stvořitel je fajn a milý člověk. Kadeřník je taky fajn a milý. Kdyby se dali dohromady, zbavila bych se toho dementa.

Naše rodina jsem já, debil a největší rocková legenda. Táta by nějak sbalil Huttona a všechno by bylo hezčí. Táta se mnou poslední dobou často zpívá. Většinou se doma věnoval svému příteli, ale teď se hodně věnuje mě. Asi začal zjišťoval, že například nemá rád kapelu.

Nějak to zařídím. Proč mám pocit, že tady jdeme už tak hodinu?

Aha tak ne. Hned se před námi objeví dveře a my se ocitneme na ulici. Je to jiné než ta klidná nerušená atmosféra uvnitř kadeřnictví, kde jsme teď byli. Venku si všimnu malé kočky nebo spíš koťátka, které tam tak jako prosebně mňouká. Nebo jako spíš naléhavě. Sakra, snad si ho tu nevšimne táta.

Dojdeme k červenému velkému autu, které patří kytaristovi skupiny.

,,Dojdete?" řekne majitel tohoto auta. Táta za mě něco odpoví. Tak jen doufám, že neřekne, že chceme svézt. On to řekl.

,,Ne, jdeme pěšky." řeknu Brianovi.

,,Táta už nastoupil." pokrčí rameny. ,,Můžeš jít a já Ti to zakazovat nebudu. Vážně, jdi."

Zakoulím očima. ,,Ne, já se svezu." Našpulím na něj namyšleně pusu a stoupnu si před to auto, tak jak to vždycky pozoruji někde u nějakých hodně namyšlených celebrit. Brian mi dveře gentlemansky otevře a já si do něj nasednu. Auto se tedy rozjede. Přijde mi dost divné, že si ti dva spolu vůbec nepovídají.

,,Co říkáte na kadeřníka?" zeptám se jich.

,,Je to celkem dost šikovný kadeřník." pokrčí rameny kytarista a neví. ,,Ale Freddiemu by se mohl Jim líbit, když on je taky na kluky, takže o tom přemýšlej Freddie. Sakra Freddie, Tvůj přítel Tě už omrzel! Hutton by byl ideál!" Brian se do toho zabral, že na semaforu prudce zabrazdil.

,,Au, sakra!" zařvu. ,,Víš, že jsem se praštil?"

,,Sakra, pardon." začíná panikařit Brian.

,,Snad dobrý." vydechnu. ,,Taky souhlasím."

,,Co?" nechápe kudrnáč.

,,S Huttonem." vysvětlím mu.

Brian přikývne hlavou s klouhými kudrlinkami. ,,Jo? Kvůli Paulovi, že?"

,,Raději Hutton." pousměju se.

Brian zase zakývá hlavou. ,,Jasně. Je mi to naprosto jasné. Poslouchej, hele, musíme s tím tátu pořád štvát.

Souhlasně přikývnu. ,,On to ale slyší."

Takže, jsme doma! Toto Huttona mu musím dohodit, protože s tou zrůdou už vážně žít nechci (on je, jako kdyby byl odjinud). Brian nás tedy vysadil doma, táta pořád mlčel. Ani teď moc nemluví a má pořád zamračený výraz (ten jeho), tak snad si to promýšlí.