Good Company

Tati?

Londýn, 29.10.1991
Čas strašně letí. Už asi dva měsíce nevychází vůbec nikam ven, jeho stav se rapidně zhoršuje, začíná to na něm být dost vidět, je bez energie, rychle se to u něj horší a smrt může nastat každou chvíli. Ach jo. To ne. Já nechci. Opravdu si nepřeji, aby Queeni skončili jen kvůli tomuhle. Kapela teď pracuje opravdu jako divá, protože chtějí dokončit další album. Zatím to vypadá nadějně, ale nerozumím tomu. A navíc mají často nahrané jen kousky zpěvu. Což není nejlepší situace. Ale oni si s tím ti moji kluci šikovní určitě poradí a zvládnou to.

Skladby zní moc hezky, sice je to takové baladické, ale i když jsem zatím slyšela jen kousky toho zpěvu, táta je nejlepší hudebník. Musí teď ale nosit hodně make-upu, aby náhodou někdo nepoznal, když se někde objeví, že už je v pokročilém stádiu choroby a je možné, že za chvíli nás opustí. Já si svět bez něj vůbec nedokážu představit.

Táta přišel do mého pokoje. Zrovna jsem dělala domácí úkol do školy a právě jsem na něj psala své krásné jméno, ale najednou na mě někdo zavolal. Zakoulela jsem očima a nenechám se nijak rušit a předříkávám si jméno.

,,Mercuryová, co?"

,,Lindo, pojď sem, za tátou." slyším ve dveřích tatův hodně unavený hlas.

,,Čauky, tati. Posadíš se? Musíš být slabý." nabídnu mu židli.

,,Slabý jsem.'' přikývne mi souhlasné táta. ,,Sednou si ale nechci. Začíná to na mě pomalu padat. Ale to už delší dobu a určitě i na Rogera, Briana a hlavně Deacyho."

,,Vždyť musíte dokončit album něco Heaven." motivuji ho. ,,Cítíš se na to?"

Táta svraští obočí. ,,Asi moc ne, drahá. Ale opravdu to všechno musím dokončit a nemůžu způsobit takovou tragédii, že by svět přišel o mojí hudbu. Chtěl bych si s Tebou teď o něčem celkem vážném promluvit.

,,Výborně." řeknu neochotně. ,,Mluv tedy."

,,Ty začni mluvit." pobídne mě taťulda. ,,Co jsi dělala? Máš úkoly? Nechceš si dát svačinu? Ja už mám asi dvě hodiny celkem dost velkou chuť na jogurt." 

Usměju a uchechtnu se. ,,Ale ano, taťuldo. Ano, dělám úkoly. Jdeme na jídlo?"

,,Za doprovod Ti budu vděčný." usměje se na mě a začne odcházet. ,,Já to jdu zatím tedy připravit dolů a za chvíli Tě zavolám."

Já se jdu podívat do schránky, do které se táta ani nikdo často nekouká, no a když se tam podívám, vidím Paulovo parte. Okamžitě se rozhodnu, že o tom nikomu doma neřeknu a parte schovám, protože by to tátovu odchodu mohlo akorát tak pomoct a to nechci. Když se tedy vrátím zpátky dovnitř ze zahrady, okamžitě běžím do svého pokoje. A to nenápadně. Kdyby se tuhle novinu teď někdo dozvěděl, vyslepičil by to a určitě by to změnilo atmosféru v domě.

,,Lindo!" Zavolá a já přiběhnu. Svačina vypadá moc dobře, sice jen otevřel jogurty a rozdrtil do nich sušenky, ale i to se počítá.

,,Nikdy jsi mi svačinu nedělal, taťuldo. Takže tohle je moje poprvé." říkám.

Táta hned vyprskne smíchy. ,,Moje poprvé s chlapem bylo s Paulem, ale to asi nechceš vědět. Zajímalo by mě, jak se má."

,,Dobře." Ihned změním téma. ,,O čem jsi tedy chtěl mluvit?"

Táta mi podá lžičku a začne si míchat jogurt, přičemž táta trochu toho jogurtu vyhodí na stůl. ,,Asi to neřeknu hned, Lindo."

,,Rozumím Ti." řeknu mile. ,,Všechno teď musíš ukončovat.''

,,Ale není to tak jednoduché, jako bylo ukončit vztah s Paulem. Bojím se, že vše nestihnu."

,,Kluci Ti nepomáhají? Neměli byste být spolu?" spolknu jogurt.

,,Tak Deacyho to zatím zasahuje asi nejvíce. Nejdůležitější teď ale je, abych nazpíval všechno do toho alba. Nic jiného. Žádné jiné věci nejsou tak důležité, protože kdybych to nestihl nazpívat, zničil bych jim život."

O tomhle táta už asi celkem dost přehání, ale on si to neuvědomuje. Měla bych ho v tom podpořit, ale on by mi to stejně asi nevěřil.

,,Tati, nesmíš si to tak brát." vyhrknu.

Táta se na mě hned po tom zamračeně podívá. ,,Nic není důležité, než hudba, kterou nestihnu.... Lindo, já se toho strašně moc bojím a ještě tu chci chvíli zůstat."

,,Tati, to asi každý. Jsi slabý a pomůže Ti jen kvalitní odpočinek." chytnu ho za ruku a podívám hluboko do očí.

,,Napadá mě, že si žít nezasloužím. Co když mají křesťané pravdu a já nezemřu.... Tedy jako zemřu.... ale půjdu do pekla, Lindo?"

Snažím se nevyprsknout smíchy. Do táty bych rozhodně neřekla.... že se bude bát odchodu do pekla. Že těsně před smrtí začne věřit na křesťanství. Já na takové tyhle náboženské věci upřímně nikdy moc nevěřila, ale nechci to kritizovat a ať si tomu lidi klidně věří. Ono to ale není vůbec vtipné. Stejně jako Paulova smrt. Není vtipné, že Paul předevčírem zemřel.

Je mi ho líto a rozhodně se mu teď nechci smát. Pořádně mu stisknu ruku a podívám se do očí. Je v nich vidět strach, to poznám i já. ,,Tati, neboj se. Ty se nemáš vůbec čeho bát. Jsi nejlepší člověk."

Ani mi neodpoví a uteče. Když mi zmizí z očí, hned slyším z koupelny nešťastné vzlyky.

Nechci! Já jsem tohle přece nikdy nechtěla a doufala jsem, že tátu brečet nikdy neuslyším. Budu věřit, že mu to trochu pomůže, a že se přestane bát, že se po smrti půjde smažit do pekla. Bude to ještě hodně těžké, než nás tu nechá na pospas našim osudům bez jeho energie. Svět bez Freddieho Mercuryho už nebude jako dřív. Nechci to zažít.