Good Company

Crazy Little Thing Called Felix

Londýn, 18.5. 1980
Dnes se natáčí videoklip k písničce Crazy Little Thing Called Love a já jsem u toho. Tátovi právě maskérky gelují jeho černé vlasy. Brian má na sobě sluneční brýle, které mi přijdou strašně vtipné a vypadá v nich jako nějaká moucha, kterou porodila Yoko Ono. Brian se asi snaží vypadat jako ona, aby sbalil Johna Lennona nebo já nevím, no.

Roger si ladí svoji bicí soupravu, ale moc mu to nejde a teď se mu ještě někam odkutálela palička. Jdu se schovat, protože rozzuřený Roger je rozzuřený Roger a s tím nechcete být ve stejné místnosti. Deacy se očividně taky začíná bát, otevírá dveře, a odchází pryč do maskérny. Roger se ale překvapivě zas tolik nerozzuřil, dokonce je i celkem klidný, takže se vrátíme za ním.

Táta už má pomalu účes jako Elvis Presley a říká: ,,Není škoda tolika gelu, slečno?" Všechny rozesměje.

Takže se smějeme, najednou se otevřou dveře, vejde slečna, která bude s tátou tancovat a jde někam vedle.

,,To myslíte vážně?" řekne překvapeně Roger a jde sem.

,,Takže se uklidni, Rogere, klídek..." uklidňuje ho Brian, který nad tím jen otráveně zakoulí očima.

Táta se tomu začne řehtat. ,,Ach jo, miluju vás."

,,No, taky Rogera miluju, když nenabaluje holky." řekne otráveně Brian, ale nakonec se usměje.

,,A mě nemáš rád, nebo co? Teď jsem se urazil, končím v téhle kapele." řekne naoko uraženě Deacy a odchází pryč. ,,Milujeme tě Johne Richarde Deacone. Slyšíš? Vrať se prosím zpátky."

Deacy se se smíchem vrátí, táta ho obejme, všichni se tomu smějí, a já jsem ráda, že žiju v dobré společnosti.

,,Ach jo." sundá si Brian brýle, aby si setřel slzy od smíchu.

,,Já jsem šťastný..." řekne najednou Brian. ,,Že... se známe... A že jsme se dali takhle dohromady."

,,Jo, já... taky." Zaváhá naoko Roger a usměje se. ,,Vždyť nám to spolu jde, pánové."

,,No jasně." souhlasím. ,,Jste nejlepší kapela světa. Už jste dobyli skoro celý svět, tedy kromě nějakých východních zemí, ale jinak jste byli snad všude. A všude vás mají rádi."

Brian se zasměje. ,,Jak dlouho ses ten proslov učila?"

Najednou se z repráku ozve: ,,Skupina Queen na scénu", táta klukům zavelí: ,,Jdeme!" a všichni ho poslušně následují.

O dvě a půl hodiny později:
,,Jsem moc rád, že to máme! Upřímně, ještě nechci chodit domů. Nechcete jít do hospody?" říká táta.

,,Pokud jde o mě, já do hospody jdu." řekne Deacy.

,,Já jdu a Deacy taky. Kdo chce ještě jít, ať zvedne ruku." říká energeticky táta a Roger s Brianem zvedají se smíchem ruce. ,,No a co s tebou... domů tě samotnou nepustím, to v žádném případě, takže musíš jít s námi."

,,Tak asi můžeme jít." řekne Roger.

,,Jako... teď hned?" podiví se ten nejkudrnatější kytarista světa.

,,No. Nebudeme čekat do zítra."

Brian si odkašle. ,,A nenapadlo vás náhodou, rozloučit se s lidmi tady?"

Deacy stydlivě sklopí hlavu a odejde. Od vedle slyšíme: ,,Mějte se tady moc hezky a děkujeme za Vaši péči o nás."

,,Tak jdeme."

,,Deacy dobrovolně mluvil s nějakými lidmi!" začne tleskat Brian. ,,Dobře ty, Deacy."

,,Náš Deacy je pašák." poplácá ho po zádech Roger a vezme za kliku. ,,Tak jdeme, děcka."

V hospodě:
Už sedím s klukama v jejich oblíbené hospodě a piju svůj pomerančový džus. Všichni kluci si objednali jejich oblíbené drinky.

Brian začne jako první mluvit. ,,Dnes je nádherné počasí."

,,No a co Dominique?" zeptá se raději táta.

Roger se na něj jemně usměje a napije se toho svého oblíbeného drinku. ,,Dobrý."

,,Jak jako dobrý?" ptá se znovu táta.

,,Vypadá to, že každým dnem porodí."

,,A tomu říkáš dobrý? Jak je na tom?"

,,No je to dobrý. To víš, já už se nemůžu dočkat. Doufám, že to bude kluk. A je na tom... snad dobře."

,,Tedy řeknu ti, ty jsi fakt manžel za všechny prachy!"

,,Jo, to jsem!" usměje se na něj pyšně Roger.

Najednou, nevím proč, vyprsknu smíchy, ale hned přestanu.

Táta zakroutí hlavou, a řekne: ,,Hele klídek, Lindo. Máš být ráda. Budeš mít dalšího kamaráda nebo kamarádku a budeš s ním později moct zlobit.

Takže se raději už uklidním, aby táta zas nezačal brblat ty svá moudra, se kterými jednoho dne zachrání svět!

,,Už je pozdě. My už půjdeme. Mějte se hezky a pozdravuj Dominique." loučí se táta.

Londýn, 22.5. 1980
Dnes je čtvrtek jako každý jiný a já jdu ze školy vyjímečně dříve, protože se tam dnes konají zápisy do prvních tříd. Mám cestu ze školy ráda, protože už jdu domů, a vím, že budu mít zbytek dne volno a zábavu. Když přijdu domů, nikdo tam není a na stole je lísteček, že se brzy vrátí. A tak si vezmu jogurt a zapnu si televizi. To by mi nedovolili, nikdo nesmí nic jíst jinde, než u stolu. A hned po příchodu si musím udělat úkoly.

Hned jak ten jogurt dojím cvaknou klíče, tak vypnu tu televizi, zdrhnu do kuchyně, začnu umývat kelímek a zpívat si.

,,Nazdar Lindo." obejme mě táta.

,,Čau tati. Kde jste byli?" řeknu.

Táta mě vezme do náruče, usmívá se na mě, a nakonec mě políbí. ,,Dominique porodila."

,,Fakt?'' nadšeně se usměju?

,,A je to kluk, Felix."

Rogerovi se narodil vysněný syn, ten musí být určitě neuvěřitelně šťastný, to bych asi raději ani nechtěla vidět. Jsem taky ráda, že budu mít časem kamaráda a budu s ním moct dělat různé kraviny. Jenom doufám, že si se mnou, jako s holkou, potom bude chtít hrát! Snad jo.