Good Company

Rock In Rio

Rio De Janeiro, 11.1.1985
Je pátek. Jsem klukům vděčná, že s nimi tady v Brazíli můžu při festivalu Rock In Rio být. Hlavně nemusím být s blbcemi ve škole, což je na tomhle celém výletu to nejlepší.

Brazílie se mi hodně líbí a je tu tepleji, než v Británii. Jsou tu dost palmy, ale někde i normální stromy, na které jsem zvyklá. Jsou tu opálenější lidé a já mezi ně naprosto perfektně zapadám. Moji předci jsou černí a já jsem trochu snědší barvu pleti musela zdědit po nich, takže vypadám jako zdejší občan. Ale je to divné. Vidět kolem sebe lidi s úplně stejnou barvou pleti a vlasů nejsem zvyklá.

Táta šel včera kupodivu brzy spát a já šla spát s ním. Dneska jsme taky vstávali dost celkem pozdě, proto úplně přetékáme energií. Kapela je zaneprázdněná, chudáčkové, musí zkoušet na večerní koncert. Čeká je jich hodně, je mi jich upřímně celkem líto, ale bude to skvělé.

Vyrazila jsem na snídani, zatímco kluci z kapely se váleli na pokojích. Teď se oni vzpamatovali a jdou na snídani, takže já mám volno, ale celkem se tu nudím.

Vydám se ven a posadím se tam na dřevěnou lavičku, ale najednou mi někdo přikryje svýma velkýma rukama oči.

,,Nazdar, Lindo!" ten někdo je rychle sundá a vidím Deacyho. Vzpamatuji se z toho rychlého šoku a spatřím za sebou stát úplně celou skupinu Queen. Otočím se za sebe, abych k nim byla čelem.

,,Jste nasnídaní?" ptám se.

,,Co tady děláš?"

Zarazím se. ,,Já to mám přeci dovolené. Mohla bych se tady ztratit? A říkala jsem Vám o brazilském kamarádovi?"

,,Tak Ty to rozhodné nemáš dovolené, holčičko." znepokojí mě táta.

,,Máte nějaký plán?"

,,Musíme se přece připravit na večer, tedy hlavně já." začne panikařit táta a já se mu trochu uchechtnu. ,,Vůbec jsem se nenaučil setlist a tam je hoooodně písniček, takže musím mrknout."

Znovu se uchechtnu. ,,Pořád se učím líp, než Ty."

,,On se neučí." pronese Deacy. ,,Ty se trošilinku učíš."

Táta ho začne pomalu vraždit pohledem. ,,Tahle se učí, jo? Viděl jsi vůbec někdy její známky?"

,,Chci, aby měla trochu dobrý pocit. Ty a Brian jí furt srážíte ego, ale každé dítě by mělo mít alespoň jednou pocit, že je v něčem nejlepší. No a o Rogerovi a těch jeho žvástech ani nemluvím."

,,Cože?!" říká Roger. ,,Jakých?"

,,Neboj, Deacy. Jsem zvyklá." odpovím mu pohotově mile. Ve škole jsem nejlepší v hudebce a asi ve výtvarce (v těláku ne), takže to pravidelně zažívám. Ale jak na tohle moudro věčně mlčící Deacy přišel?

Vrátíme se na hotel. Všichni jdou k nám, aby se nějak domluvili. O večeru se ještě nedomlouvali, takže to teď musí. Já si sednu na židli v koutě, abych jim nepřekážela. Najednou se otevřou dveře, do kterých vejde Robert. Usměju se na něj a přisunu mu vedle sebe jinou židli z toho pokoje.

,,Freddie, a jak ses vlastně učil Ty ve škole?"

,,No jo tati, jak ses ve škole vlastně učil a neposlouchal učitele Ty?"

,,A Ty Briane, jak Ty ses vlastně učil?"

,,Samé jedničky a dvojky." řekne Brian, ale neznělo to upřímně a tímhle je otravujeme.

Upřímně mě baví takhle je otravovat, protože se dozvíme zajímavé věci a můžeme se třeba inspirovat jejich zlobením. Stejně už jsou úplně domluveni a teď už jen různě panikaří. Bude ti velké a já už se toho nemůžu dočkat. Deacy dneska nějak hodně mluví, už to je známka vyjímečné výjimečnosti a velkolepé velkeposti dnešního teplého tmavého večera a noci.