Good Company

It's A Hard Life

Mnichov, 13.12.1983
Opět moje další cesta ze školy míří rovnou do studia. Budeme muset tady v tomhle Německém Mnichově ještě chvíli vydržet zůstat, kvůli tátovo a Brianovo písničkám.

,,Hammer!" leknu se a zastavím se před velkými dveřmi. ,,O čem se zase...."

,,Prostě ne, nahrajeme tu moji." vylítne ze dveří táta.

,,Nebudeme to nahrávat. Není Hammer náhodou jednodušší, Freddie?" křičí Brian.

Jako bych tam vedle nich nestála. Vůbec si mě nevšímají a ignorují mě. Raději se schovám na záchodky.

O dvacet minut později
Nějak intuitivně vyhodnotím mír a lásku v místnosti. Tady v Německém Mnichově se kluci hádají častěji, než normálně při skládání hudby. Nadechnu se a otevřu dveře. ,,Tak co? Jak to jde?"

,,Představil jsem novinku, zlato." řekne mi vytočeně táta. ,,No a pan kytarista.... prý.... bude raději nahrávat nějakou jeho divokou a divnou věc. Brian neumí ocenit krásu, ne?"

,,Když nahrajeme první Hammer, možná ji ocením." zaúpí Brian. ,,Jsi nechápavý. Neumím sólo, Freddie, o to jde."

,,Vždyť to sólo je jednoduché. Nereptej a raději to nacvič."

,,A co kdybychom je dnes nahráli obě?" zeptá se Deacy s zamračeným nechapavým výrazem.

,,Jak to chceš stihnout, Deacy?" řekne Roger.

,,No, to ať vymyslí ti dva." přivře oči Deacy. ,,Já jsem je chtěl jenom nějak uklidnit. Jako moje milovaná manželka, ta to dělá. Klidní lidi." Deacy stáhne ret do dost úzké linky. Veronica to opravdu dělá. Veronicu, Dom, Chrissie a prostě všechny manželky jsem poznala teď minulý týden, když jsme byli na té předvánoční dovolené.

,,Prostě nahrajeme moji píseň." najednou prostě rozhodí rukama rozhodně Brian.

Všichni se na něj otočíme a kroutíme hlavou, protože se divíme jak zrovna jemu nejde do hlavy to, proč se už dlouho hádají.

,,Briane." zakoulí očima Roger.

,,Je to řešení tohohle konfliktu." zaúpí unaveně kytarista. ,,Složil jsem to dávno. Queen ji zahrají." Nějaký muž z recepce vejde dovnitř, ať se ztiší. On nejspíš pochází odtud z Mnichova, takže to řekne Německy a já nerozumím. ,,Můžu vám ji znovu přehrát, aby se vám zalíbila?"

,,Prosím." zamračí se táta. ,,Znovu Ti říkám, že Hammer není špatný, ale ještě jsme to nehráli. To moje jsme hráli a Ty myslíš, že je to Tvoje jednodušší a přitom jsme to nehráli."

,,A není snad?" zařve vztekle Brian.

,,Pokus se o klid." nasadí táta najednou ten jeho příjemný a milý tón. ,,V pořádku, zlato. Jenom jsem tady všem zrekapituloval důvod téhle naší nesmyslné hádky."
,,Moje písnička je prostě jednodušší." řekne potichu Brian a sklopí smutně hlavu. ,,Fakt. Věřte mi alespoň trochu."

Všichni ho jdeme obejmout.

Když se uklidní, sednu si jako vždy na svou židli a z aktovky vytáhnu sešit. Už dlouho jsem nic ani nikoho nekreslila. Většinou kreslím jen nějaké věci, zvířata nebo nějakou hodně zajímavou přírodní krajinu. Ale přírodní panoráma spíš doma maluji, teď bych mohla zkusit nakreslit tátu. Ten má takové zajímavé rysy, které by se mohly kreslit celkem dobře. Z penálu do školy si vytáhnu tužku a začnu kreslit další mé stupidní umělecké dílo. Když Paul jednou náhodou viděl mou kresbu Lily, raději ten papír s tím hned vzal a roztrhal ho úplně na malinké cucky, kdyby to prý náhodou někde našel táta, aby mě nevydědil z rodiny. Takže jemu se moje kreslení nelíbí, někomu ale ano. Já si o tom prostě myslím, že nekreslím zas tak moc krásně, ale baví mě to, tak co. Kočky mi asi nejdou.

Začnu ho tedy kreslit sedícího za velkým klavírem, ale on se zvedne a sedne si ke mně.

,,Hej, tati." zakryju kresbu rukou.

,,Hej, dcero, Lindo. Koukám.... že tu už nějakou dobu kreslíš." říká táta a snaží se mi zvednout ruku. ,,Proč to nemůžu vidět?"

,,Pro slepičí kvoč." vypláznu jazyk. ,,Prostě, Tvému příteli se moje kreslení nelíbí a říká, že bys mě vydědil a to nechci."

,,To Ti řekl?" Táta tam dostane úplně totální záchvat smíchu, ale mně to moc vtipné nepřijde a ani mi to nepřijde fér od táty.

,,To není fér, smát se postiženému člověku." řeknu.

Táta se směje víc a spadne ze židle, na což nemám nervy. Jdu na druhý konec místnosti, kde sednu ke klavíru. ,,Počkej zlato, já už se nesměju, Lindo. Ta hlaška mě pobavila, ne nic jiného. Vzbdc se nesměju Tvému kreslení.... ani Paulovi."

,,Můžeš mě nechat, tati?" poprosím ho smutně.

,,Jenom bych se chtěl podívat." udělá smutné psí oči táta. ,,Vždyť já studoval umění. Tak.... bych rád věděl jak kreslíš Ty."

Zakoulím očima. ,,Co Paulovo proroctví? Co když mě po tom vydědíš?"

,,Tebe bych nikdy nevydědil, Lindo." začne se smát táta. ,,Akorát prostě, Paul Tě nemá úplně v lásce a rád by se Tě zbavil. Protože jsi.... občas taková jako otravná a on nesnáší děti."

,,Můžeš mi říct, co mám dělat?" ptám se naštvaně a v duchu proklínám toho teplého Paula. To to táta vážně ani trošku nevidí, že mu na kapele nezáleží?"

,,Vyhýbej se mu." řekne klidně táta. ,,Ale ty ho taky nemusíš, to jsem zjistil teď celkem nedávno."

Tak to je tedy fakt překvapení. Zjistil to až teď? No tyjo, to mám tedy opravdu hodně moc všímavého tátu a to je fakt tak slepý? Řeším to každý den, s Paulem si prostě nesedíme. Táta je občas mimoň, co si budem. Ale zlý není.... ,,Nedávno?" zařvu vytočeně. ,,Tati.... tati, sakra. Já ho nemám ráda, protože jsem ho lépe poznala. Ale ty jsi oslepený láskou. Ty sis toho dřív nevšiml?"

,,No nevšiml." řekne táta s naštvaně překvapeným výrazem.

,,Tati, buď s Paulem. To sis nemohl vybrat nikoho lepšího? Hele, tati.... buď s ním, jestli jsi šťastný, tak to neměň. Ale nepleť mě do toho a nenuť mě mít ho ráda. Jako jo, něco se mi na n líbí. Ale 99% z něj se mi až hnusí, chápeš? Jak jsem říkala- miluj Paula. To je absolutně v pořádku, ale nepleť do toho ostatní, jo?" Copak.... copak kluci ho nějak mají rádi? Ne, nemají. Táta to nevidí, protože je zamilovaný. Do Paula. A hlavně se tu zase nerozbreč, ty citlivko Mercuryovská. Kdyby teď přišel Paul tak chcípnu.

Táta si zkousne dolní ret. ,,Fajn. Dobře, Lindo. Jo a mimochodem viděl jsem to." Ukáže na sešit a odejde.

V hlavě mi rezonuje ta jedna věta: ' To jsem zjistil někdy teď celkem nedávno!'

Po asi půl hodině mám dokončenou tu rozdělanou kresbu a není to hezké. Najednou mě někdo příjemně pohladí po zádech a je to celkem naštvaný Brian.

,,Co na mě koukáš?" zavrčím dost nevrle. ,,Nešahej na mě prosím, nemám teď úplně nejlepší náladu. Rogerovo a Deacyho hádky, proto umírám.

Brian sundá ruku z mých zad a přestane se usmívat a zamračí se. ,,Mám malinkou prosbu, Lindo."

,,Jakou?"

,,Jestli bys neřekla, něco tomu buzerantovi." prosí mě. ,,Já bych tu píseň chtěl nahrát, ale proč se mu to tak moc nelíbí?"

,,Briane, on se někdy chová stupidně. Nejlepší možnost je, že ji nahrajete zítra. Jal zní vůbec její celý název?"

Brian trochu zvedne hlavu a velmi lehce se nad tím názvem pousměje. ,,'Jmenuje se Hammer To Fall.'"

Zamračím se. Pád kladiva?

I přes tohle všechno tátu miluju, protože žít život bez něěěj? Opravdu si vůbec nedokážu představit svět bez mého táty. O tátu se teď bojím, protože táta souloží kdekoliv s kýmkoliv. A ten nový vir HIV k tomu? On se toho ale vůbec nebojí, tak se toho asi taky nebudu bát. Kdyby to od někoho chytl, jen to ne, zabila bych seee.