Good Company

Stýská se mi!

Mnichov, 8.11.1983
Už mě to tady nebaví! ,,Stýská se ti?"

Proberu se a podívám se na kuchyňskou linku s miskou pomerančů. ,,No.... já jsem opravdu hodně ráda, že jsem tady.... ale občas mi chybí.... určité věci.'' Říkám pomalu. ,,Třeba ježdění autem na levé straně silnice. Nebo kromě Vás slyšet svůj rodný jazyk...."

,,Lindo." řekne najednou táta. ,,Tohle ty cítíš? A víš ty, co cítím já? Úplně to samé. A chci domů."

Zamyslím se. Tohle je velice zajímavá myšlenka. On to může cítit stejně. A jestli ano, tak bychom mohli jet domů. ,,A proč tedy nejedeme domů, tati?"

,,Lindo, mám ti to vysvětlit?" kouká na mě soucitným pohledem Deacy.

,,Všem tady v této místnosti se stýská po anglickém domově, ve kterém máte své milované manželky a děti. Tak proč nemůžeme jet hned domů? Jste smutní, unavení a přepracovaní hudebníci, ti přece nemůžou nic kloudného nahrát."

Táta se zasměje. ,,Lindo, ve stresu člověk pracuje nejlépe."

,,Ano, stesk musíš překonat." podporuje ho v tom Brian. ,,Máme nějakou smlouvu s nahrávacím studiem, kterou bychom měli všichni rozhodně dodržet. Odjedeme zpátky domů až za pár týdnu."

,,Pak už budeš moct být doma celé dny a jezdit autem vlevo." vysvětluje Roger. ,,Já tě pak klidně svezu. Kamkoli budeš chtít, stačí mi brnknout. Tvůj rodič Tě se mnou pustí, Lindo. Každopádně jsem v tom taky. Chybí mi spousta věcí, hlavně to ježdění."

Jeho autofilie mi přijde vtipná, ale tohle nemá říkat mně, ale nějaké babě. Deacy by ho měl naučit věrnost.

,,Když budeš chtít, můžeš si s Brianem dát čaj o páté." řekne mi. Brian se nechápavě otočí, oba netušíme proč.

,,Deacy." Já ale fakt netuším, proč mám pít čaj zrovna s ním.

,,Čaj si můžeš dát hned s tátou." řekne Brian, aby se tomu nějak ubránil.

,,Jaký čaj?!" zeptá se táta a očividně byl teď chvíli mimo. Jeho výraz mi tu sekundu přijde strašně vtipnej.

Pak se táta napojí na naši dimenzi. ,,Jet s Rogerem? Tak na to můžeš hned teď zapomenout. Ani na čaj, chápej Lindo."

,,Ten čaj si můžeš dát hned teď s Deacym." řekne Roger. ,,Lindo, tak až budeš starší a trochu vyspělejší, pak se spolu můžeme jet někam projet."

Vykulím na něj oči a řeknu: ,,Zklidni si hormony ty úchylnej bubeníčku."

,,Už s tebou nemluvím, Lindo." urazí se jen naoko Roger. ,,Nikoho tady nezajímá nějaký ten Tvůj pitomý názor. Kdo se ptal na Tvůj názor a s kým si myslíš, že paseš krávy a pudly někde na nějaké zelené louce, chtěl jsem říct, co?"

,,Né, prosím. Přestaň pít."

Později tohoto večera:
Dnes večer se kluci chtějí vydat do hospody na pivo, prý je tady mnohem lepší, než to co dělají u nás. V pět hodin jsme si dali čaj, abychom se cítili trochu jako doma a aby se nám přestalo tak stýskat. Byl dobrý a pak se kluci rozhodli, že půjdou ještě do hospody, aby ochutnali německé pivo.

,,Dáme si večeři." říká mi táta, když odcházíme. ,,No a my i pivo." Snad to nedopadne jako tenkrát v říjnu. ,,Bude i Brian?"

,,Ten si dá raději citronový džus." plácne se dlaní do čela Roger, zatímco Brian nad jeho poznámkou jen zakoulí oříškovýma očima.

,,Grapový." opravím ho.

Roger nad tím zakoulí očima a Brian, ten jde napřed. Podle bubeníka je citron a grap to samé.

A to skoro vystudoval biologii, kdyby se lépe učil a nebyl by bubeník kapely, tak je z něj teď sexy zubař. Opravdu sexy. Nechtěla bych tam chodit, protože bych odešla bez zubů.

Takže, už je mi líp, protože klukům z kapely, se taky stýská. Snad mě tedy dobře chápou a já se snažím chápat je, takže tak.