Umění přežít

Kapitola 1.

****

Krajinou plnou vysokých stromů, tak vysokých a dávných jako je sama kolébka času, kráčí, no spíš pokulhává lidská bytost. Omrzliny v očích se lesknou jako střípky vodopádu severně od sud, a její tváře rudé jako letní kvítí, marně touží po hřejivém krbu, který tolik postrádá.

Jako malá sedívala na stoličce před krbem a celé hodiny sledovala plamínky ohně a říkala si, jaké to asi je žít v teplých krajinách, na jihu Evropy. Jaké tam žijou zvířata, jak se lidé k sobě chovají, jaké tam jedí maso. Doma vždycky jedli jen sobí, a celý půlrok museli šetřit aby jim maso vystačilo i v krutých mrazech. Někdy tajně po nocích uždibávala, jindy se sestrou Annou podnikaly rybářské výpravy na lososy v blízkých jezerech. Zažila období hojnosti, ale i období krutosti. To dobré vždycky vystřídá něco špatné. Tak to je. To je život. A v těchto chvílích musí být obzvlášť opatrná. Je na všechno sama.

Zaposlouchala se do neustálého zvuku křupání. Sníh všude kolem ní a její štiplavé omrzlé prsty v ošoupaných kožených botkách, prosí o milost. Každý krok jí působí nesnesitlenou bolest. Nemá nic čím by si ošetřila nebo ovázala puchýře a drobné rány. Musí jít dál a vydržet to.

Po pár kilometrech došla k svému úkrytu, který si postavila na lesní mýtině, před třemi měsíci, kdy zima nebyla ještě tolik krutá. Dřevěné kůly drží pevně v zemi a střecha z proutí, větviček a plachty kterou ukradla v nedalekém stavení kde občas chodí krást, ji zatím ještě ochránila před vánicemi a chumelenicemi, které přicházeli za chladných finských nocí běžně. Sem tam se sice pod nátlakem sněhu prohýbala, ale fungovala a to bylo v tuto situaci důležité.
Přešla po kmeni přes potok, a po pár krocích byla tam. Chladnou, třesoucí se rukou vyndává pletené dvířka a vchází dovnitř. Prostor je celkem útulný. Z police vysí malá lucernička, a vpravo v rohu vyšívané ovčí rouno, kterým se přikrývá místo deky. Bavlněnou vlnu si prohlíží vždycky před spaním a přemýšlí nad tím jestli si ti muži s loučemi všimli, že zmizela. Někdy ji trápí výčitky svědomí ale bez ní by umrzla. Musela to udělat. Vedle ní v zemi má pytel s posledním jídlem, sirové lososy a kus losího masa, který taky ukradla ze spíže v tom stavení. Denně chodívá lovit k jezeru. Dnes však u jezera nebyla.

Z kabátu oprášila prašan a zalezla si pod rouno. Z nohou opatrně sunadala látku a dlaní si začala masírovat chodidla. Jak dlouho bude ještě takhle žít. Proč je k ní zima tolik krutá. Přemýšlela, zatímco si sloupla zakrvácený strup. Neměla moc na výběr. Buď bude krást a přežije, nebo zemře mrazem a ani ji nikdo nebude hledat. Nožem si ukrála kus losího masa a po malých kouscích ho začala jíst. Otec ji naučil že když se jídlo jí pomalu, tak nasytí mnohem více, i když je ho jen troška. Odvrátila se od všech špatných myšlenek a za pár minut usnula.

Ráno vstala brzy a šla k jezeru pro vodu. Cesta byla dlouhá, ale už si na to zvykla. V puklině si nabrala trochu do džbánu a opláchla si obličej. Pak nabrala vodu až po okraj a vrátila se zpět. Cestou si všimla černých mraků které se blíží z východu. A to nevěstí nic dobrého. Dnes má v plánu zůstat schovaná a číst si. Zůstali ji dvě knihy. Finské podivno lesní lišky, a stará knížka starého zákona. Na jedné stránce dokonce bylo napsané její jméno. Rosa. Napsala ho tam Anna, když si jednoho večera četli u krbu. Rodiče ji vedli k víře, a i ona sama věřila v Boha, ale trápilo ji svědomí, protože plno věcí dělala jinak. Ale také ji rodiče říkali že Fin může krást, ale jedině v nouzi, když hrozí, že by zimu nepřežil. A tak dnes sáhla po finském podivnu a dopoledne knížku přečetla dvakrát. Odpoledne se obloha zatáhla a nastala černočerná tma. Taková že Rosa neviděla ani vlastní ruce. A tak usnula.