Kapitola 20.

7 1 0
                                    

****

Ze tmy se vynořuje pás světla. Ubíhá po horizontu a tvoří jakési koleje. Koleje času. Bliští se v zářivých odstínech prudce červené barvy a vede do jiných dimenzí. Z nádraží vyjíždí parní lokomotiva. Ubírá se směrem vpřed, ale táhne se dlouho, jako by ani neměla motor. Spíše to vypadá, že jede z kopce na vlastní pěst. Nemá ani strojvedoucího ani pasažéry, jen hoří. Hoří uvnitř. Z rozbitých oken šlehají plameny vysoko do tmy a tvoří na nebi něco jako polární záři, akorát krvavou. Po stranách železnice vře láva. Rozpíjí se dál a dál. Bublá a vře a ničí vše co ji příjde do cesty. Lokomotiva přidává na rychlosti. Pekelný stroj se řítí prudce dolů do černé díry. Překonává veškeré gravitační zákony a odpoutává se od kolejí. Letí dolů. Padá. Začíná se točit ve spirálách, jako by to byl ohnivý drak. Čisté zlo. Vagóny se trhají a odpadávají. Letí zpět nahoru. A pak? Jede přímo k ní. Rosa se dává do běhu. Vlak jí je v patách. Slyší ten železný zvuk otáčejících se kol. Skřípou a zuří. Utíká do prázdnoty. Chodí po ničem. Odráží se od vzduchu. Šlape po neviditelném koberci. Slyší jen páru, praskající oheň, kola a vroucí lávu. Jde jí o život. Jeden chybný krok a je po ní. Zkončí roztrhaná pod lokomotivou. Ohnivé ruce ji šlehají do zad. Natahují se po ní a trhají ji vlasy a kusy oblečení. Až ji nezbude nic. Nohy ji pálí a mění se v černý uhel. Skrz zuby křičí do tmy. Ale marně. Jen utíká a neotáčí se. Kdyby to udělala, dostihne ji. Šlape po lávovém chodníku. Každá cihla, každý kousek v prudce jedovatých barvách se po jejím doteku mění v oheň. Žahá ji do pat. Rosa to ale nevzdává. Vidí před sebou světlo. Světlo na konci tunelu. Naději. Lokomotiva ji pronásleduje jen pár metrů za ní. Vrývá se jí do duše. Rosa upírá svůj zrak na omamující záři a ta se vzdaluje čím rychleji se Rosa blíží. Utíká před ní. Vysmívá se ji. Vypadá jako měsíc. Plesnivé mléko v sklenici, tvořící zkřivený obličej. Vidí v něm otce. Stesk, slzy, pára a rychlost. Obrací se k ní zády. Zatmění. " Neopouštěj mě, prosím.....tatínku...neopoušt..." V tom se Rosa zastavuje. Vzdala to? Měsíc zmizel stejně jako její otec. Vlak ji dostihl. Přejel ji...

Umění přežítKde žijí příběhy. Začni objevovat