Umění přežít

Kapitola 26.

****

Rosa křečovitě sedí za dlouhým dřevěným stolem, úplně v rohu a poslouchá Einu hrajícího na kantelu. Příjemné tóny zní místností a po sytém obědě přichází všem vhod.

Všichni muži zamyšleně poslouchají a jediná Rosa je z toho mírně ve stresu. Začala si hrát s prsty a když už Eino hraje čtvrtou skladbu, začíná si loupat nehty. Eliáš sedí dvě místa od ní, ale stejně ji to příjde, až moc blízko. Vedle ní vpravo je jedna židle volná a vlevo, vedle Rosy sedí Timo. Snaží se soustředit se na malebné tóny, ale jeho mysl je plná myšlenek na Rosu. Na její nahé tělo. Pořád má ten obraz před sebou. Co chvíli o ni zavádí pohledem, ale ona si toho ani nevšimne. Hraje si s prsty a snaží se svou nervozitu zahnat zpět odkud přišla. Ale marně.

Po dlouhé vyčerpávající skladbě, kterou Eino nazval musta kotka lentoon (vzlet černé orlice) se ozval krátký potlesk. Rosa se taky přidala, ale její tleskání, oproti ostatním nebylo moc slyšet. Eliáš se zvedl ze židle a odnesl svůj talíř do dřezu. Ostatní ho následovali a Rosa se taky zvedla a šla ho odnést. Když se vracela zpátky, málem narazila do zad Eliáše, který se zapovídal s Rudym. Prohlédla si jeho masivní záda a rychle uhla pohledem. Kousla se do rtu. Musí si dávat větší pozor a radši se mu vyhýbat. Nechce se zbytečně uvádět do rozpaků. Její plán je, nepozorovaně se vypařit z jídelny a vrátit se do pokoje. Potřebuje být chvíli sama.

Pomalým krokem se odebírá pryč.  "Nechceš si to taky zkusit divoženko?" Obrátil k ní pozornost Leo. Ukázal na Einovu Kantelu a provokativně si dal ruce v bok. " A..asi ne" tiše zabreptala ve dveřích. " Pojď, bude sranda" přidali se ostatní. " No tak, neboj se toho, to tě neukousne" vyprskl Rudy. Tělem ji proběhl mráz. Poslední co teď potřebuje je, aby si z ní dělali legraci. Nikdy na kanelu nehrála a ani ji nedržela v ruce. Pokud se od nich nechá vyhecovat, pořádně se před nimi ztrapní a bude jim jen pro smích. " Už jsem unavená" pípla tak tiše, že se i Eliáš musel ztišit a nastražit uši, aby ji vůbec slyšel. " No taaak divoženko" Rudy ji zase nazval tou hroznou přezdívkou. Jim to snad příjde vtipné nebo co. " Jmenuju se Rosa, když už" řekla podrážděně. Chvíli byl klid od jejich narážek, ale pak k ní přišel Leo a podal ji kantelu.

Prohlédla si ji. Tvarem trochu připomíná podrážku boty. Všech sedm strun, vypadá stejně. Nakonec si jednu z nich vybrala a drnkla s ní s takovou silou, div že nepraskla. Ozývá se rozladěný tón. Rudy s Leem se musí hodně ovládat aby se nezozesmáli na plné kolo. Rosa se začíná červenat. " Nikdy jsem na to nehrála" Přiznává se sklopeným zrakem na ten kus naleštěného dřeva. " To nevadí, všechno je jednou poprvé." Usmál se Timo s lehce povytaženým obočím. Rudy už to nevydržel a vybuchnul smíchy. Chytl se za břicho a rukou se opřel o židli. " No tak, Rudo! Ovládej se." Eliáš k němu přišel a poplácal ho po zádech, div že se nerozkašlal. Rosa v tu ránu ztuhla na místě. Eliáš se na ni upřeně zadíval a ona okamžitě sklopila zrak ke svým špičkám. Zase ji projel mráz po zádech.

Odložila kantelu na židli a odstoupila o krok do zadu. Polkla. " No tak, nevzdávej to. Naučím tě to. Chceš? Taky na ni umím hrát." Eliáš obešel stůl a přišel až těsně k ní. Zvednul kantelu ze židle a podal jí ji do rukou. Těsně se minuli prsty. " Posaď se, je to lepší" odsunul židli dozadu a pokynul Rose aby si sednula. Když tak učinila, Eliáš se k ní naklonil a ukázal ji jak má ten kus podrážky držet. " Trochu roztáhni nohy" zabručel. Při těch slovech se Rose nahrnula všechna krev z těla do hlavy a začala se nehorázně červenat. Jako přezrálé tropické ovoce, které samozřejmě nikdy neviděla.

Roztáhla je a Eliáš ji chytil za ruku a její prsty nasměroval k první struně. Začala se lehce chvět. Když si toho všimnul, chytil ji ještě pevněji a jejími prsty zahrál pár tónů. Pak ji pustil. " Roso, zkus to zopakovat" při vyslovení jejího jména se na chvíli odvážila mu pohlédnout do očí, to ale neměla dělat. Jeho uhrančivý pohled, ji doslova uhranul. Ucítila poletovat motýlky v břiše. Na jedinou sekundu sjela pohledem na jeho plné rty, popraskané od mrazu, obrostlé černým strništěm a pak rychle škubla krkem. Bylo to tak najednou, že i Eliáše to překvapilo. " No tak" Usmál se pod vousy. Natáhla tedy chvějící se ruku ke strunám a zopakovala jednoduchou melodii. Pomaleji ale bezchybně.  "Správně, rychle se učíš" stále ji probodával pohledem. Rosa jen polkla, ale uzel v krku se ani nepohnul. Když si všimla jeho ruky na jejím ramenu, rychle vstala. " U...už půjdu." Vypískla se stále sklopeným zrakem a bezmyšlenkovitě vyběhla ven z místnosti.

Běžela až do jejího pokoje a zabouchla za sebou dveře. Sesunula se podél nich na prkennou podlahu. " Sakra, sakra, sakra.." zašeptala si pro sebe a po tvářích ji začali stékat slzy. Už v dětství cítila respekt k silnějším mužům, ale teď. Co to sakra vyvádí. Musí si o ní myslet, že je úplně bláznivá. Samota ji vyhovovala a kontakt s pěti muži ji dělá vyloženě špatně. Už to tak dále nevydrží, musí zmizet.