Umění přežít

Kapitola 9.

****

Před osmi lety.

Kolik lidí, kolik střel,
Den co den, rok za rokem.
Slunce svítí za mraky,
Na pole, mrtvé vojáky.

Sklepem voní puch a síra,
Nad námi promáčklá díra.
Rudý sníh a černý mor,
Světem vládne hladomor...

Ten den na Rosu opět dolehla tíha války kolem. Seděla za svým psacím stolem a snažila se vypisovat ze svého dětského srdíčka všechny smutky co pozorovala zvenčí.

Její pokoj nebyl nějak bohatý, spíše naopak. Pusté bílé stěny tři krát pět metrů čtverečních, jedna tvrdá postel a jeden psací stůl s prošlými úředními papíry v šuplíku. Rosu vždycky moc bavilo psát. Psala i o pěkných věcech, ale po tom co jí před týdnem zemřel otec, neměla náladu psát pozitivně. Rosa měla talent od přírody. Ráda se učila novým věcem a kdyby byla příležitost šla by i do školy, jenže vzhledem k válce nebyl dostatek učitelů ani žáků a tak ji číst a psát naučila matka se sestrou.

" Roso, pojď ke stolu. Vystydne ti jídlo" zavolala na Rosu její matka a když Rosa nepřicházela vešla za ní do pokoje.  "Zase píšeš Rósinko? Ty tvoje básničky, kde se v takové malé hlavičce berou?" Přišla k ní a pohladila ji po čele. " Táta už se nevrátí, viď mami" obrátila se Rosa na maminku s mokrými tvářemi. " Broučku" zašeptala a políbila ji na krk. " To víš že se jenou vrátí a všichni se zase setkáme. Jen musíš počkat. Bůh to tak nenechá, je spravedlivý a otec vedl čestný život, stejně jako mi." Ujistila Rosu a začetla se do básničky před nimi. Byla tak upřímná, že se nestačila divit. " Mami? Co se rýmuje na slovo smrt?" Zeptala se Rosa a posmutněla ve tváři. " Broučku, proč sis vybrala zrovna takové slovíčko?" Zeptala se překvapeně. " Protože je nedílnou součástí života, jako koloběh vody. Něco musí odejít aby mohlo přijít něco dalšího. " Její moudrá slova matku překvapila.

Rosa byla vždycky velmi chytré a nápadité dítě, oproti ostatním. Někdy přišla během chvíle na řešení situace, kterým se ostatní trápili hodiny. " To máš Roso pravdu" matce se z ospalých očí vykutálela jedna slza a pak ji následovaly i další. " Tak zkus třeba smrk, nebo..... záškrt. " Matka nikdy nebyla moc dobrá na skládání rýmů, ale alespoň se snažila Rose pomoct. " To se tam nehodí" a napsala tam jiné slovíčko. " Tak pojď na ten oběd Roso, už na nás čekají." Matka se narovnala a při tom ji křuplo v koleni. Pak odešla do jídelny a Rosa ji následovala.

Cestou zaslechla Johana jak mluví s Annou. " Určitě to byla vražda, nejsem slepý. Otec nespadl jen tak. Ty žebra mu zlámal ten chlap a způsobil tím vnitřní krvácení. Podle mě chtěl Timo pomstít bratra. " Rosa si slovo vražda nedokázala přesně vysvětlit. Nikdy se s tím slovem nesetkala. Ale tušila že to bude něco nekalého. Týkalo se to přeci smrti jejího otce. " Nechte toho, u jídla se přece nemluví." Okřikla je matka a podívala se soucitně na Rosu, nechtěla aby se cítila ještě více zle, i když souhlasila s Johanem.

Timo, bratr Henrika, kterého zabil Rosin otec při souboji na život a na smrt, se mu určitě plánoval pomstít. Vždyť celou vesnicí se po smrti jejího otce táhla pomluva, že muž s vytetovaným vlkem na krku opustil vesnici a odebral se do hor.