Umění přežít

Kapitola 27.

****

Odpolední světlo dopadá do Timova pokoje a září na Einovy odpadky kolem postele. Zase si ten svinčík neuklidil. Roztrhané obaly, rozházené křupky,  škvarky a plno dalších hovadin. Paprsky se odráží od alobalu a míří k papírové tašce.

Rosa oknem sledovala čtyři muže, šli ven, asi na lov a jediný Eino zůstal doma. Usnul v jídelně.

Konečně si promyslela v hlavě svůj plán na útěk. Jde si vzít to co jí patří. Její věci. A kde jinde by mohly být, než v Timově pokoji. Opatrně slezla schodiště a krade se tiše tichou chodbou. Nejde neslyšet Einovo chrápání, ale i tak se radši kuchyni vyhýbá a snaží se nedělat kravál.

Když stojí před dveřmi s cedulkami Timotei a Eino, otevírá a vchází dovnitř. Do tváře ji praští odpudivý smrádek z Einova brlohu. Zvedne oči v sloup a tiše za sebou zavře dveře. Tomu smrdutému místu se vyhýbá, i když zažila i horší věci. Kolem Timovy postele není moc nábytku, jen jeden stůl se třemi šuplíky a židlí, dvě police nad postelí, jedna stará skříň a malovaný obraz nahé ženy v přírodě. Asi jeho oblíbená věc. Pouští se tedy do hledání. Když tu byla kdysi krást, do tohoto pokoje také jednou vešla, odsud pocházelo její ovčí rouno. Teď už ví, komu patřilo a kdo se s ním každý večer přikrýval.

Zvedá polštář, ale je pod ním jen nějaký časopis s modelkami a pokrčené tričko. Prohledává šuplíky. Vytahuje jakési papíry ve složce a dal už nic. Ve druhém šuplíku je krabička s názvem nešahat. Co asi právě v ten moment Rosu napadlo? Otevřela ji. Uvnitř našla asi deset dopisů. Jeden si namátkou vybrala a začetla se:

Drahý,

píši ti z Helsinek, jelikož jsem našla tvůj dopis. Nevím zda k tobě dorazí, ani nevím, zda si ho vůbec přečteš. Jen doufám, že jsi stále naživu. Ani nevíš co jsi nám svým odchodem do armády způsobil. Proč jsi mě tu nechal s půlroční Sofinkou? Vojáci nám zabavili pozemky, vyvraždili naše zvířata a podpálili barák. Ani tvůj dopis jsem nezachránila, shořel s ním. Kdyby jsi tu byl s námi, nedovolili by si to. Z posledních peněz jsem koupila známku a zašla na poštu. S nadějí, že se ještě někdy díky němu shledáme ti posílám veškerý svůj majetek, tento kus papíru. Miluji tě, i naši dceru a to se nikdy nezmění. A pokud se tento dopis dostane do jiných rukou než mého muže Eliáše Viljanena, tak mu ho prosím předejte, nebo ho spalte to nechám na vás. Můj život teď závisí na falešné naději, na někom kdo nejspíš zemřel stejně jako zemřu já, už brzy. Sbohem lásko.

Tarja Viljanen.

Když Rosa dočetla dopis, musela se posadit na postel a rozdychat to. Začala přemýšlet. Dopis je směřovaný k Eliášovi, tak proč ho u sebe tedy má Timo a ještě v krabičce s názvem nešahat. Celou krabičku vytáhla a vrátila do ní dopis.

Ve třetím šuplíku nenašla nic zajímavého, jen pár hadrů a dýku. Ve skříni bylo pár ramínek se svetry a roláky, ale pak už nic moc. Zadívala se tedy na poslední možné místo. Pod postel.

Nahmatala kartonovou krabici a otevřela ji. Bravo. Vytáhla brašnu a zkontrolovala její obsah. Vložila do ni krabičku s dopisy. Aspoň si pořádně přečte, co je ten Timo vlastně zač. Taky je zloděj, jako ona. Eliášův kabát si vzala na sebe.

Když si oblékala boty, všimla si, že z Einovy postele se kouří. Papírová taška, na kterou dopadal sluneční paprsek začala hořet. Rosa překvapeně odskočila, ale uhasit to, to ne. Otevřela okno a tak jak to kdysi běžně dělávala, bezmyšlenkovitě vyskočila. Požár by vznikl tak jako tak, její vina to nebude. Utíkala dál do kopců a ani se neohlížela. Prostě zmizela.