Umění přežít

Kapitola 46.

****

Cesta jim rychle ubíhala. Vtipkovali a smáli se úplně všemu. Asi v polovině cesty k staré laponce, kolem nich poprvé projelo auto. Po pár metrech zastavilo a z okna vykoukl starší muž. Počkal až přijdou blíže a stáhl okno.

" Promiňte, můžu se Vás zeptat? Vede tato cesta k Botnickému zálivu? Potřebuji se co nejrychleji dostat k hranicím se Švédskem." Vypadal velmi vyděšeně a asi hodně pospíchal. " Ano, do dvou dnů by jste měl narazit na pobřeží. Pokud pojedete stále tímto směrem." Odpověděl Olaf a prohlédl si čerstvou jizvu, kterou měl muž na levé půlce obličeje, od čela až k bradě. Radši se na ni neptal. Taky si všimnul celé jeho rodinky, manželky křečovitě sedící vedle něj. A dvou tiše sedících dětí na zadních sedadlech." A proč tak pospícháte?" Opatrně to zkusila Rosa. " To není Vaše věc." Muž zatáhl okénko, poděkoval a rychle se rozjel vpřed. Za autem se prášilo ještě dlouho, i když už dávno zmizelo za kopcem.

" Zvláštní rodinka." Promluvila Rosa, když uznala za vhodné konečně se nadechnout. Kouř a prach se už naštěstí rozvýřil a ovzduší bylo čistější. " Přišlo mi, že chtějí zmizet z Finska. Emigrovat." Hlasitě přemýšlel Olaf a chytil Rosu za ruku. " Všimla sis té jizvy? Musel se s někým poprat, nebo nevím jak jinak by k takové jizvě přišel. " Odmlčel se. " No, letmo jsem něco zahlédla, ale spíše jsem si všimla, že děti vzadu plakali. Rozhodně nebyli v pohodě. Něco se jim muselo stát. Třeba přišli o domov, nebo jim jde o život." Napadlo Rosu. " Netrap se tím. Radši by jsme se měli připravit a domluvit se na co se přesně zeptáme té stařenky. " Odvedl pozornost od zmatené rodinky a začali se s Rosou domlouvat. Ujasnili si, že musí být opatrní a vyptávat se nenápadně. Celé to uhrajou na to, že jí přišli navštívit a jen tak se zeptat jak se má a pokecat. Zase se ale nechcou zdržovat dlouho. Rosa ví jaká je stařenka upovídaná a jak dlouho se to protáhlo, když ji tehdy navštívila.

Šli dlouho, ale nakonec v dálce uviděli bílý stan, ze kterého se kouřilo. Nebylo to ale jediné co bylo z dálky vidět. Na cestě pár metrů za stanem stálo auto té rodinky.

Došli až tam a všimli si děti sedících na kapotě auta. Hráli karty a znuděně si opírali hlavy. Když postřehli, že se k nim blíží Olaf s Rosou, hned toho nechali. " Dobrý den." Pozdravila malá holčička a její starší bratr ji dloubl pod žebra a zašeptal ji že to jsou cizí lidé a že se s nimi nemají bavit. Rosa se na ně mile usmála a řekla jim, že jim chce pomoct a že se jich nemusí bát. Stejně se s nimi ale nebavili a doběhli do stanu za rodiči.

Rosa s Olafem vešli dovnitř za nimi a porozhlédli se po stísněném prostoru. " Slečinko, to jste zase vy? A vidím že nejste sama. Já věděla že se Vám nebude chtít cestovat samotná. " Zaskřehotala stařenka a ukázala jim, že se mají posadit na deky a podala jim horký čaj. Chtěla je seznámit s mlčící rodinkou, ale Olaf ji skočil do řeči a dodal, že už se měli tu čest potkat.

Na mužově obličeji se prorývala jeho jizva, ze které mu u brady trochu tekla krev. Laponka ho ošetřila a dětem podala sladkosti. " Děkujeme" řekli sehraně a zkoumali obsah papírových obalů. " Opravdu tu nikde v okolí není autoservis?" Znepokojeně se obrátil na stařenku, která mu už podruhé řekla že ne. " Tady ale zůstat nemůžeme, potřebujeme za hranice." Rozechvěle zašeptala jeho žena. " To budete muset jít pěšky." Odfrkla laponka. " To nemá východisko. Děti by to neušli a má žena v pátém měsíci, taky ne." Pohlédl na její zakulacené bříško. " A proč chcete tak rychle za hranice? To jste vykradli banku nebo co?" Vyštěkl na něj Olaf. Na výrazu jejich tváři bylo vidět, že je jeho otázka zaskočila. Starší pán se na něj z posledních sil zadíval a hlasitě se nadechnul. " Tak dobře, budeme Vám věřit. Víte, jdou po nás. Vojáci. Zabavili nám náš pozemek a chcou nás zabít. Ale nejsou to vládní vojáci, spíše vetaráni. Možná mafie. Víte, dlužil jsem jim nějaké peníze ale neměl jsem je jak vrátit. Našli si mě. Dlouho jsme se s rodinou skrývali u známých, ale prokoukli to. Naštěstí se nám podařilo zachránit si životy. Utekli jsme zadními dveřmi domu a přítel mi půjčil auto. Jsou nám na stopě, vím to. Prosím pomožte nám se dostat za hranice. Nadosmrti Vám budeme vděční." Roztřeseňě dokončil větu a pokusil se o úsměv. Laponka si sedla vedle něj a nabídla mu noclech, ale odmítl to.

" Máte nějaké nářadí? Mužů se na to vaše auto kouknout. Třeba něco vymyslím." Navrhnul Olaf. " Ano, určitě. Něco bude v kufru. Pojď ukážu ti to." Tak odešli ven a pustili se do práce.

Rosa se zatím pohodlně usadila a přemýšlela nad tím co právě slyšela. " Paní? Neměli náhodou ti muži. No ti mafiáni, na krku takové tetování? Vlka? " Zkusila štěstí Rosa. " Ano, jak to víte?" Vykřikla žena. " Znám je. Nejspíš zabili mého otce." Špitla Rosa a pohledem se zadívala na vystrašené děti. " Také je znám. Jeden z nich. Jejich vůdce Eliáš, si odvedl mou dceru a pak ji opustil. Když dáme hlavy dohromady můžeme je najít a pomstít se jim." Navrhla stařenka. Rose zajiskřily oči a přikývla. Pak vytáhla z brašny dopisy a předčítala je nahlas.