Umění přežít

Kapitola 48.

****

Po bohaté snídani se znova pustili do práce. Laponka opět navrhla Lahtiovým aby u ní pár dní zůstali. Tentoktát souhlasili. Auto přeparkují a  schovají ho pod plachtu za stanem, kdyby náhodou jeli muži kolem. Také jim poradila co by měli udělat, kdyby taková situace nastala. " Pod stanem mám vykopanou malou komůrku. Mám v ní své drahocenosti. Kdyby se tu objevili, první musíte stáhnout koberec, pak vytáhnout prkno a zalést dolů. Nenapadne je Vás tam hledat." Názorně jim ukázala podzemní tajný prostor, do kterého se akorát vešli.

Rosa pohladila Olafa po tváři a pak šli trochu stranou. " Měli by jsme se vrátit. Tady stejně nic nevymyslíme a ještě budeme mít průšvih." Navrhl ji Olaf a dlouze ji políbil na rty. Rosa mu jeho polibek oplatila a vášnivě se k němu přitiskla. Pak mu zašeptala do ucha. " Máš pravdu. Ale domluvíme se s Lahtiovými, že kdyby se cokoli stalo tak nás musí informovat. Ale jak?" Zapřemýšlela. " Jediná možnost je, po někom tu informaci poslat. Ale kdo bude ochotný běhat skoro půldenní cestu sem a tam. " Usmál se na Rosu a lehce ji začal hladit po jejich nadýchaných rozpuštěných vlasech. Rosa jen tiše poslouchala tlukot jeho srdce a užívala si jeho pozornost. " To nevím." Špitla a přitulila se k němu ještě s větší silou.

" Kde jste? Pojďte k nám do stanu, na něco jsem si vzpomněla." Zaskřehoatala stařenka a ukázala jim ať jdou dovnitř. Odtáhli se od sebe a za ruku vešli do stanu. " Podívejte!" Laponka ukázala na velmi starou knížku. Vypadala už velmi zašle. Papír už byl nažloutlý a kniha vypadala spíše jako potrhaný žákovský sešit. " To je Tařin deník. Psala si do něj, když chodila s Eliášem. Úplně jsem zapomněla, že ho mám u sebe. Tarja si ho nechala u nás. Byla škoda ho vyhazovat." Podala ho Rose a ta si ho potěžkala v rukou. Nevážil moc, ale informace v něm možná nějakou tu váhu budou mít. Otevřela jej na první stránce a vykoukl na ní roztomilý obrázek soba. Tarja velmi krásně malovala. Na dalších stránkách byly dlouhé texty doplněné obrázky, kreslenými tužkou. " Budu potřebovat hodně času, abych to přelouskala." Prolomila Rosa tichou chvilku. " Měli by jsme se vrátit domů. Už tam na nás čekají. Deník si můžu vzít sebou a když ho přečtu, vrátím Vám ho." Usmála se Rosa a stařenka souhlasně přikývla.

Rozloučili se s rodinkou Lahtiových a popřáli jim hodně štěstí. Vyšli ze stanu a ještě si zamávali. Rosa se otočila směrem kudy vede cesta do Kilpisjavri a všimla si Asterixe běžícího z kopce přímo k nim. Překvapeně se usmála, když k nim doběhl. " Nea tě určitě poslala, abys nás šel zkontrolovat." Řekla Rosa, když ho drbala za uchem. Lehnul si na záda a šťastně oddychoval. Olafa napadl skvělý nápad. " Roso, můžeme ho nechat u stařenky a kdyby se cokoliv stalo, to on nám může přinést zprávu. Běhat umí rychle a do vesnice trefí. " Olafovi zajiskřily oči a Rosa s jeho návrhem souhlasila. Navrhli to i stařence a Lahtiovým a taky s tím byli v pohodě. Rozloučili se tedy už doopravdy a vydali se na cestu.