Umění přežít

Kapitola 16.

****

Dva muži drží Rosu za paže. Jejich sevření je velmi bolestivé a Rosa se pod jejich silou necítí bezpečně. Dalších asi deset mužů stojí opodál a sledují co se sní  bude dít. Rozhodně to ale nebude nic příjemného. Jejich šéf, muž s hnědými oči, pevnou stavbou těla a dlouhými hnědými vlasy, se kterým už měla Rosa tu čest tam v lese když ji nechtěl pomoct, se teď vydal jejím směrem. Jeho pomalé a dlouhé kroky budí respekt a jeho dlouhý a nepřetržitý pohled přímo na Rosu je velmi nebezpečný. Když je od ní na krok, předevšemi hlasitě zvolá: "Podařilo se nám chytit lesní vílu, myslí si o nás že jsme naivní blbečci" mezi davem mužů se ozval bouřlivý hluk. Pak pokračoval: "Včera nám vyplašila zvěř a dnes-" posměšně se ušklíbl "- dnes nám příjde ukrást jídlo, a bůhví co chtěla ukrást ještě. K smrti vyděsila mého syna. Podle toho co mi řekl ho očarovala. Je to zrůda" Zakřičel do davu. " Zaslouží si trest" navrhl. Pak přišel k Rose a chytl ji pod krkem. Rosa neváhala a kopla ho zdravou nohou do stehna. Netrefila se tam kam chtěla, ale i tak mu způsobila bolest. Když vstal ze země, vražedně se ji podíval do očí a strhl ji z krku medailonek po babičce. " Neee ee..e" chraplavě zakřičela Rosa a po tváři ji začali téct slzy. Její tváře začaly rudnout. " Co s ní teda uděláme?" Obrátil se na ostatní lovce. Chvíli se domlouvali a pak jeden vykřikl: " 40 ran rákoskou ať si pořádně zapamatuje že krást se nemá. " A ostatní se k němu přidali.  "Ano, přesně tak. Ať si to zapamatuje." Rosa zděšením nevěděla co má dělat. V takové situaci se ještě neocitla. Rodiče ji nikdy nebili. Zmohla se jen na ubrečený pohled směrem někam na jezero. Z toho už nevycouvá.

Dva muži donesli dřevěnou lavici a Rosu na ni položili. Jeden ji pak chytl za ruce, aby se moc necukala. Uviděla jednoho muže jak přináší rákosku asi metr a půl dlouhou. Strachy polkla. Chvíli trvalo než se nachystal a pak to začalo. Prásk. Ozvala se první rána. Rosa ztiskla zuby a snažila se nemyslet na tu šílenou bolest na jejich zádech. Prásk. "Auuu" Další a další rány přicházeli a na Rosiiných zádech tvořili červené čáry. Rosa už je přestala počítat. Jen se slzami v očích čekala až to celé zkončí.

Po nekonečném výprasku, ji konečně pustili ze sevření. Rosa zůstala ležet do té doby než za ní přiběhla jedna z žen a pomohla ji vstát. Odvedla ji do svého stanu a tam ji dala napít. Rosa celá hořela. " Neměla jsi krást. Kdyby jsi mě poprosila, něco bych ti donesla." Pousmála se milá paní a zkontrolovala ji teplotu na čele. Rosa má asi horečku. "Takhle nemůžeš jít sama ven. Musíš si odpočinout." Starostlivě Rosu pohladila. " To nejde, nemůžu tady zůstat. Ještě víc by mi ublížili a smáli by se mi." Řekla se slzami v očích. Rosa pomalu vstala a odebrala se na odchod. " Na, tady máš. Když už sis to vytrpěla." Hodná paní ji podala šátek s rybami a do druhé ruky ji vložila medailonek.  "Děkuji vám" Rosa se pokusila o úsměv, ale byl velmi křečovitý. Pak se rozloučili.

Rosa z posledních sil dokulhala do své jeskyně a vyčerpáním padla na medvěda. Pak rychle v bolestech usla.