Umění přežít

Kapitola 24.

****

Rosa spí už dva dny vkuse. Horečka pomalu ustoupila, ale můry z pekel stále pronásledují její nevinnou mysl.

Muži se na ní chodí dívat skoro pořád. Hlavně Timo. Kontrolují její teplotu a mění jí obklady. Rudy zpočátku nesouhlasil s lesním hostem, ale když se na Rosu spolu s ostatními přišel podívat, změnil názor. Její dlouhé hnědé vlasy na kterých leží, jsou o trochu delší než od mužů. Většinou je nosí spletené ve dvou copech, jelikož ale plavala, nechala si je rozpuštěné, aby lépe uschly. A to byl možná další důvod, proč dostala horečku.

Její nevinná spící tvář a andělsky bílá pleť, muže okamžitě uchvátila. Kouzlo které vyzařuje je nezaměnitelné.

Chodí ji kontrolovat skoro každou hodinu. Zároveň pracují, ale doma vždycky jeden nebo dva zůstanou, pro případ, že by se vzbudila.

Rosa je zrovna v pokoji sama. Z okna nad postelí, prosvítá ranní světlo. Převalila se na jeden bok a přitáhla přez sebe deku. Začíná se probouzet. Zatím má zavřené oči, ale pomalu ji dochází, že neslyší ptáky a že leží v měkkém.

V moment kdy ji to došlo, sebou prudce trhla a otevřela oči. Zhluboka se nadechla a prsty se zaryla do matrace. Má obrovskou žízeň a nehorázně ji škrábe v krku. Překvapeně si začala prohlížet místnost. Jedna skříň, jeden malý stolek a naproti špinavé zrcadlo s prasklinou. Zvedla se z postele a její pohled utkvěl ven z okna. Poznala to místo. Rychle začala hledat své věci. Ale nikde nejsou. Timo je má i s kabátem u sebe. " Do prčic" zašeptala a do očí se ji vkradly slzy. Okno je moc vysoko, vyskočit nemůže. Znova vyhlédla z okna. Nějak to musí jít. Natáhla se po okenní klice. Její ruce se nervózně klepaly a v krku se ji vytvořil uzel úzkosti. Snažila se ho spolknout, ale nešlo to.

Otevřela okno. Asi metr naproti oknu stojí střecha seníku, možná by to zvládla přeskočit. Pomalu se staví na parapet, když v tom někdo prudce otevřel dveře.

Rosa v dřepu na okně, ublíženě hledí mezi dva muže, kteří vešli do místnosti. Timo a Eliáš. Eliáš zavírá dveře. Oba dva mají natažené ruce směrem k ní a pomalu se přibližují.  "Slez z toho okna, nás se nemusíš bát" to určitě, pomyslela si Rosa. " Ani krok" vypískla ohroženě.  "Chceme ti pomoct" Usmál se Timo a udělal krok v před. V tu ránu se Rosa otočila směrem ven a chystala se skočit. Už se odrazila, když v tom oba doběhli k oknu a chytili ji pod pažema. Když ji vtáhli zpět do pokoje a Timo přivřel okno, Rosa sebou začala prudce trhat. Kopala je a se zaťatými zuby se za každou cenu snažila vyprostit z bolestivého sevření. Chytli ji silněji, až se jí podlomila kolena a sesunula se v bolestech na zem. Neměla šanci. Do místnosti vešli ostatní muži. Teď jich tam na Rosu bylo pět. Nemohli přeslechnout ten kravál. Pokusila se vstát a tak ji Timo s Eliášem pomohli se zvednout. Stále ji ale drželi ruce. Uzel v krku ji vyskočil víše a tak musela polknout. Její tep už překročil veškeré hranice a srdce ji málem vyskočilo z krku. Začala se červenat.

" Co po mě chcete, nechte mě" zavzlykala. Muži si mezi sebou vyměnili pohledy a Eliáš ji pustil. Držel ji tedy jen Timo. Přišel k ní ze předu a když ji pohlédl do mokrých očí, okamžitě sklopila zrak. Bylo velmi těžké mu pohled opětovat. Z celé skupiny mužů byl nejdominantnější a v Rose vzbudil velký respekt.

Odstoupil od ní, když si všiml její nervozity. " Kluci tě našli v lese. Polomrtvou. Tak tě sem přitáhli" Zabručel Eliáš s přímým pohledem na její lesklou tvář. " Tak jsme se tu o tebe pár dní starali" dodal Timo a pak ji pustil. Narovnala své zkřivené záda a odstoupila od nich. Zády narazila o stěnu. " Takže nejsem váš vězeň?" Tiše zamumlala. " No samozřejmě, že ne. Můžeš si u nás pár dní odpočinout, načerpat síly a pak můžeš jít. Necháme tě" zazubil se Eliáš a Rosa se odvážila mu pohlédnout do hnědých očí. Rázem ztuhla a na chvíli zadržela dech. " Asi sis prožila své, chápeme, že jsi ve stresu. Timo ti donese jídlo a vodu. Kdybys něco potřebovala, najdeš nás dole." Řekl Eliáš klidným hlasem a pak otevřel dveře ostatním, kteří následně vyšli ven.  "Nemusíš se nás bát divoženko." Usmál se Rudy a pak všichni opustili místnost.

Rosa zůstala strnule stát na místě a ještě půl hodiny to rozdýchávala. Žije. Opravdu žije, nic ji neudělali a ještě ji zachránili život. Třeba nejsou až tak krutí jak si doposud myslela. To ovšem ale neví, že právě ona je tím zlodějem, kterého tak úpěnlivě ve dne, v noci hledají.