Umění přežít

Kapitola 10.

****

Rosa spí klidným spánkem. V noci hodně bloudila až narazila na jeskyni do které se odebrala a po slepu si našla útulné místečko. Z vyčerpání usnula rychle. Zabořila se do huňatého kožichu který po tmě nahmatala a spala jako zabitá.
Probuzení však bylo rychlé a prudké. Trhla sebou jako se sáňemi. " Proboha" zašeptala zděšeně. Kožich na kterém přečkala noc se hýbal. Dýchal.

Medvěd hnědý největší druh suchozemského predátora. Délkou těla může dosahovat až 280 cm a hmotností i 600 kg. Takoví jedinci se však vyskytují jen vzácně. Většinou to jsou medvedi samotáři.  Finové medvěda vždycky vnímali jako pána a hospodáře lesa, příbuzným člověka, který rozumí lidské řeči.

Rosa nehybně stojí a sleduje obrovskou tlapu s černými zakrvácenými drápy. Do jeskyně prosvítá ranní světlo a odráží se v metrových rampouších nad vchodem do jeskyně.

Spí tvrdě zimním spánkem. Občas sebou cukne, pohne tlapou nebo pootevře slepené oči plné čehosi co se podobá zelenému slizu.

Když se neprobudil celou zimu, tak se neprobudí ani teď. Přemýšlela Rosa za doprovodu krkavčích nářeků zvenčí lesa. Zní jako pláč někoho ztraceného, někoho kdo zůstal sám. Někoho kdo pláče nad hrobem zavátým bílím sněhem bez špetky života. Ten zvuk ji děsí.

Medvědí zimní spánek trvá okolo 120 dnů, takže má ještě pár týdnů co bude spát. Rosa nemá domov a široko daleko nejsou žádné vesnice. Nejbližší je přes 80 mil vzdálená. Došla by tam nejdřív za týden pokud by byl mráz. Pár dní se může zdržet, ale musí být tiše a být pořád ve střehu. Medvěd se může vzbudit kdykoli.

Rosa jde blíž k obrovské kopce tuku, sádla a mastných chlupů. Vnímá pomalý a stálý dech, který ji ještě více znervózňuje. Všímá si brašny co dostala od toho muže, co jí včera nemile překvapil. Je z poloviny přilehlá pod mohutným medvedím ramenem. Opatrně ji chytá za řemínek a táhne ji k sobě. Pravou nohou se zapírá o kámen a když zjišťuje, že medvěd je moc těžký a brašnu nechce povolit,  vzdává to. Pak si dřepá těsně k němu a snaží se nahmatat zip. Jenže marně. Je moc daleko. Po chvilce přemýšlení nad vyproštěním brašny ze spárů medvědovych, se Rosa odebírá na čerstvý vzduch. Opatrně prochází pod řadou tajících rampouchů a přelézá obrovské balvany. Do očí jí praštil obrovský příval slunečních paprsků. Skála je široko daleko na nejvyšším místě a je z ní vidět na míle daleko. Stromy jsou jejími poddanými a nejvyšší z nich dosahuje výšky skalních bačkor. Slunce zde září celý den a sníh zde vůbec není. Rosa mžourá očima a pak se protahuje. Tak krásný výhled do krajiny ještě neviděla. Jediné co jí však kazí dojem je ten křiklavý pláč krkavců. Už se to nedá vydržet.

Rosa si sedá na nejbližší balvan a snaží se rozdýchat to co právě zažila. Uvnitř jeskyně je nebezpečný predátor. Rosa si vzpomněla na to jak viděla matku a sestru roztrhané medvědem. Ten obraz se jí vrývá do mysli v jejich nočních můrách, které teď má častěji. Do očí se jí vkrádají studené slzy. Stékají po jejich růžových tvářích až na krk. Jedna slza sklouzla až k medailonku od babičky Sáry. Je na něm její portrét. Rosa ho ukradla se šuplíku, když opouštěla Johana. Babička ho darovala Rosiině matce a ta ho chtěla Rose darovat v den jejich osmnáctých narozenin. Toho se však nedožila. Rose by stejně patřil a tak to jako krádež nepovažovala. Nemohla ho tam jen tak nechat.  A navíc k čemu by byl takový medailonek bratru Johanovy? K ničemu.

Rosu slza na krku zastudila. Pohlédla na medailon a silně si ho přitiskla k hrudi.  "Ani nevíš jak moc mi chybíš babičko"  tiše potlačila vzlykání. K babičce měla hodně blízko. Rukama se obejmula kolem kolen a hlavu zabořila do klína. Pak jen tiše seděla a poslouchala křik jedné z nešťastnic co objevila svá umrzlá mláďata vypadlá z hnízda, dole. Ve zbytku posledního sněhu a jehličí.