Umění přežít

Kapitola 2.

****

Vzbudil ji až prudký sesun sněhu ze střechy. Pletená dvířka byla přimrzlá a tak do nich musela zatlačit. Pořádně se do nich opřela ale jen se trochu posunuli. A tak je vtáhla dovnitř. Zděsila se když zjistila že celý vchod je zasypaný ohromným sněhem.

To parkrát už zažila v jejím rodném domě . Kdy vánice přinesla sníh, a široko daleko byl vidět jen komín. Měla radost když s rodiči mohla odhrabávat východ. Vždycky to pro ní bylo dobrodružství. Nikdy přesně nevědeli na co narazí a kde se vyhrabou. Ale tentokrát to bylo jiné. Neměla nikoho s kým by to mohla zažít. Kdo by ji pomohl. Vzala si dřevěné prkénko a směrem nahoru začala vyhrbával tunel. Jenže sníh se na ní začal sesypávat, a tak vzala kúl který používala jako lavici a podepřela s ním strop. Střecha byla už dost prohnutá a pomalu se na Rosu začala sesouvat. Začala mít zvláštní pocit, který ji začal svírat na hrudníku. Zvýšil se jí tep a i dýchání jako kdyby ji sledoval nějaký predátor nebo medvěd. Docházel ji vzduch. Musí něco udělat aby tam nezemřela. Musí v sobě nalést své Sisu a být odvážná.

Opět si vzpomněla na svého otce. Když umíral řekl jí že nesmí ztrácet naději, i když se bude zdát že je v situaci ze které nezná východisko. Musí se vrátit ke svým kořenům. ,,Sisu má každý Fin v srdci, a v správný čas to poznáš i ty, každý ho najde chce to jen čas. I já jsem své sisu nalezl, vzpomínáš? Když jsem ti vyprávěl o souboji s Henrykem. Zdálo se že mě zabije. Zahnal mě do kouta a chtěl mi zasadit poslední smrtelnou ránu. V tu chvíli mě ale posilnil duch sisu a já ho fintou porazil. Roso, nikdy nezapomeň kdo jsi, a jaký dar v sobě máš. Nikdy rozumíš, nikdy. ,, To byla poslední slova co od otce slyšela. Oči se jí zalesky a trochu se zklidnila. Musí začít hrabat. Opřela se holýma rukama do sněhu a začala hrabat. Hrabala jako Aia, jejich Husky. Párkrát ho viděla jak si před spaním vyhrabával noru aby v noci neumrznul. A tak ho napodobila. Ruce měla fialové a celým tělem ji bodal mráz ale nevzdala to. Objevila své sisu.

Když byla unavená, na chvíli se zastavila a ruce si strčila pod kabát aby je zahřála, pak ale zase dále pokračovala dokud nespatřila měsíční svit. Bylo nad ránem a Rosa byla odpočatá, ale když uviděla jak se její střecha propadla, její radost z přežití byla pryč. Kde teď bude bydlet.

Rozhlédla se po bílé krajině a ohromilo ji to ticho. Mýtina splývala se stromy kolem a potok jakoby zmizel. Rose chvíli trvalo než se zorientovala, ale pak podle hvězd určila sever. Nemohla stát dlouho na jednom místě jinak by se propadla a  tak zalezla tunelem zpět do úkrytu. Snědla kousek losího masa a zapálila lucerničku aby se alespoň trochu zahřála. Plachta byla prohnutá tak, že bylo těžké se uvnitř pohybovat, ale Rosu momentálně nenapadlo kde jinde by se mohla ukrýt a tak si musela vystačit s tím co má. Zanořila se do svých myšlenek a přepadla ji úzkost.Zase si živě představila ten den, kdy ztratila svou rodinu.

Bylo léto a ona byla na návštěvě u svého strýce Antona. Pomáhala mu ještě s dalšími dětmi stříhat ovce. On pak vlnu prodával na trhu a jí pak dal nějaký ten výdělek nebo deku. Bylo to jeho řemeslo a byl v tom vážně dobrý.  Stříhání ovcí ji vždycky moc bavilo. Jenže ten den, když se vrátila domů, našla matku a sestru mrtvé. Anna ležela pod židlí a kolem ní bylo plno krve, a matka s obrovským kousancem na hrudi a pravé ruce byla nedaleko ní. Zabil je medvěd. Všechen majetek i dům byl napsán na jejího staršího bratra Johana, ale s ním neměla zrovna nejlepší vztahy. Byl chamtivý a bezcitný a tak ji vyhnal. Ani její strýc Anton neměl na statku místo a tak od nich odešla. V tu chvíli si nedokázala ani představit jak je náročné žít sama na vlastní pěst. Ale nebála se. Moc dobře věděla co jí řekl její otec.

O pár dní později už neměla žádné jídlo a tak se vydala k jezeru. Sníh už trochu opadnul ale i tak bylo náročné v něm chodit. Chůze ji stále působila bolest, ale mnohem horší pro ní teď byl hlad. Pokud nesežene do pár dní potravu, tak nepřežije. Cesta k jezeru pro ni byla mnohem náročnější než kdy dřív. Když tam došla zjistila, že puklina ze které nabírala vodu je zavátá sněhem. A teď nemůže plýtvat energii na hledání nové. Musí si udělat díru sama. U sebe nosila ostrý kámen uvázaný k dřevěnému držátku a tak odhrabala sníh a začala sekat díru do ledu. Vydržela to dlouho, ale led byl moc hrubý a tak to vzdala. Po ruce ji tekl čúrek krve. Musí se vrátit. Když se dobelhala zpět byla tak vyčerpaná že si lehla na ovčí rouno a usnula. Spala dlouho. Už ani nevěděla jaké je datum. Aby přežila, ohřívala si sníh a pak ho vypila. Musí jít opět krást k stavení. Cesta bude ale dlouhá a namáhavá, říkala si zatímco se oblékala. Pak se vydala na cestu.